Napříč Jizerskými horami

V práci jsem dostal volno, tak jsem ráno vyrazil přes Liberec a Raspenavu do Hejnice, která leží na okraji Jizerských hor. Když jsem vypadl z vlaku, tak na rozcestníku byla červená na dvě strana a ani na jedné Ořešník, tak jsem to vzal směrem ke kopci a po chvíli se přede mnou vyloupl nádherný kostel s klášterem. Neotálel jsem a hned jsem ho šel prolézt.

Z Hejnice cesta vycházela proti proudu říčky Smědá, aby se od ní po chvíli oddělila a začala strmě stoupat do svahu Ořešníku. V půl desáté dopoledne bylo ještě docela chladno, ale díky nachlazení jsem se potil, jak kdybych do toho kopce běžel. Takže během výstupu jsem se neustále oblékal a svlékal podle aktuálního stavu. Asi v půlce stoupání jsem předešel pána, který si to nahoru krosil s berlemi, což moc nechápu (kdo tam někdy byl, tak pochopí).

Z Ořešníku cesta pokračovala k nejvyššímu vodopádu Jizerských hor Velkému Štolpichu (nic moc, spíš taková kaskáda). Na vrcholu vodopádu byl přes něj most, ale zbyl z něj jen ocelový rám. Během toho, kdy jsem z něj fotil jsem měl trochu stažený půlky, ale dalo se to přejít. Ale nedokážu s představit, jak by přes to přecházela rodinka s malými dětmi.

Od rozcestí U Tetřeví Boudy jsem se napojil na Hřebenovku, po které jsem šel asi 2 kilometry než jsem po zelené turistické značce začal klesat do údolí Černého potoka. Když už jsem tu byl, tak jsem chtěl vidět i vodopád na Černém potoce, který se ale nachází v nadmořské výšce cca 600  metrů nad mořem. Vodopád mě nakonec moc nezaujal, ale za "odměnu" jsem si mohl vyšlápnout zpátky na hřeben na Frýdlantské cimbuří, kde jsem si chtěl dát oběd.

Vyhlídka z Frýdlantského cimbuří byla opravdu nádherná. Sedl jsem si vedle vrcholového kříže a pod nohami jsem měl skoro půl kilometru hluboké údolí Černého potoka, říčky Smědé, celý Frýdlantský výběžek a nejvyšší český vrchol Jizerských hor Smrk ( 1 124 m.n.m.). Opravdu nádherné místo na oběd.

Z Frýdlantského cimbuří jsem pokračoval po žluté turistické značce přes Polední kameny, po úpatí Smědavské hory na rozcestí Pavlinova louka, kde jsem se párkrát propadl do potůčků pod rozbředlým sněhem. Po deštích by tento úsek byl průchozí snad jen ve vysokých holínkách. Z Pavlinovo louky už to byl jen kousek z kopce na Smědavu, kde jsem nezaváhal a hned jsem si dal pivko. Na cestě z Pavilnovy louky do Smědavy jsem potkal dva lyžaře na cestě víceméně bez sněhu, jeden je nesl v ruce a druhý jel příkopem...:)

Ze Smědavy jsem měl namířeno po zelené turistické značce přes Mariánskohorské Boudy k Protržené přehradě z roku 1916 na Bílé Desné. Značení bylo jen velmi sporadické a tak jsem přešel odbočku, ale nakonec mě můj orientační nesmysl navedl k přehradě z druhé strany. Úsek ze Smědavy byl víceméně dost nezáživný po široké cestě, místy vyskládané panely a pokryté mokrým sněhem a ledem. V tomto duchu pokračoval i následující úsek, kdy jsem se po žluté turistické značce přemístil na silničku vedoucí ze Smědavy k přehradě Souš. Po této silnici jsem pokračoval až kus pod hráz, kde se cesta ponořila do údolí Černé Desné. Černá Desná má pod přehradou Souš velký spád, který překonává mnoha stupni a vodopády. Údolí je velmi krásné, ale měl jsem čas tak akorát abych stihl vlak z Tanvaldu do Prahy, tak jsem údolím lehce proklusal a pokračoval jsem během i přes obec Desná až do Tanvaldu.
Vlak z Tanvaldu jel skoro 3 hodiny velmi krásnou přírodou, ale kochat jsem se mohl jen první půl hodinu, pak už padla tma.

Mapa: http://mapy.cz/s/9poZ

Brtnické ledopády 2014

S Jardou jsme dorazili do Valdeku na prezentaci asi hodinu před odjezdem autobusů na start do Waltersdorfu. Na start jsme dorazili v 21:30 a po chvilce na vymrznutí jsme vyrazili přes vesnici k hranici s Českou republikou, kde byla první tajná kontrola. Pak už začal první výstup v hlubokém sněhu na vrchol Luź (792 m.n.m.). Trasa pokračovala z Luže na Tolštejn, kde nás po deseti kilometrech čekala první čipová kontrola a kofola. Na všech vrcholcích se do nás opíral velký vítr, který v nárazech dosahoval až 120 km/h. Na nedalekém Ještědu naměřili 170 km/h.

Noční část dál pokračovala přes vrcholky Velký Buk (736 m.n.m.), Klíč (759 m.n.m.), Bouřný (703 m.n.m.) a Pěnkavčí vrch (792 m.n.m.) až na Tolštejn (670 m.n.m.), kde na nás čekala výborná zelňačka. Hned po startu jsem začal volně s vědomím, že minulý víkend byla Lysá hora a v týdnu velký životní mezník ve formě státnic. Ale už po seběhu z Luže mě začalo bolet koleno (průběžně bolelo celý leden) na levé noze, což se zhoršovalo tak, že z Bouřného už jsem pajdal jako invalida a byl jsem rád, že jsem se doplazil na Tolštejn. Tam jsem byl na 100% přesvědčený, že končím. Ale po hodince spánku jsme se ještě s jedním závodníkem hecli, že to zkusíme aspoň do Krásné Lípy, kde začínala denní část.
A vypadalo to, že jsme udělali dobře. S čerstvou silou jsme proletěli přes Jedlovou (774 m.n.m.) a nejhezčí vrchol závodu Malý Stožec (659 m.n.m.) a v 10:00 jsme dorazili na výborný guláš na čipové kontrole v Krásné Lípě. Parťák byl ve vsi ubytovaný, tak se šel do hotelu usušit, že za hodinu a půl budeme pokračovat. Po nějaké době dorazila do restaurace Eliška, se kterou jsem nakonec pokračoval dál, protože parťák nedorazil.

Z Krásné Lípy jsme vyrazili, po chvilkovém zaváhání kudy vyrazit z náměstí, pohodovým tempem směr Kyjov. V Kyjově začínala nejkrásnější část cesty přes Kyjovský hrádek a následně okolo ledopádů do osady Kopec :)

V Kopci se nacházela čipová kontrola, kterou jsme si o dalších 16 kilometrů ještě jednou zopakovali. Kontrola se nacházela v krásné restauraci, kde jsme dali celkem rychlou polívku a za světla vyrazili do údolí Brtnického potoka a říčky Křinice. To nám vyšlo akorát, protože chvilku po kontrole na Hemannseku jsme už museli nasadit čelovky. Dál mi cesta přišla trochu nezáživná, ale to bylo nejspíš tou tmou (nějak mi ta tma leze na mozek) a lehčí krizí v okolí Bílého potoka, kde mi asi 3 kilometry dlouhý úsek přišel skoro nekonečný. V Kopci jsme tentokrát dali regulérní večeří a to penne s bazalkou a horkou čokoládu. To byla slast.

Z Kopce do Brtníků na poslední čipovou kontrolu to šlo velmi rychle a zábavně, protože se mi Eliška smála pro mojí neschopnost zapamatovat si název Brtníků. Pořád jsem tvrdil, že jdeme do Rumburka. V Brtníku alias Rumburku jsme se naposled ohřáli a do mrazu jsme poté vyrazili již ve třech, doplnění o Josefa. Hned ve vsi jsme vyrazili jinam než jsme měli, ale po chvilce jsme se napojili na další dvojici, se kterou jsme vyšli z Brtníka. Cestou na Vlčí horu (580 m.n.m.) jsme se trhli a na vrchol jsme vyšli jak rozjetej vlak. Pak na mě přišla krize, začalo mi být špatně od žaludku a do mírného stoupání k prameni Mandavy jsem jel na autopilota a jen jsem se uhýbal neexistujícím drátům, které jsem před sebou pořád viděl. Krize mě přešla někde okolo kopce Hrazený a už jsem si zase mohl s ostatními povídat. Následovalo nekonečných asi 10 kilometrů do cíle přes poslední kopec Vlčice a bažiny a spousty zákrut, které by dokázali rozbrečet i kámen. V cíli nás přivítal potlesk od slavících rychlíků a my jsme mohli jít v klidu padnout do vymrzlé chatky.

Děkuji Elišce za to že se mnou vydržela neuvěřitelných 15 hodin a že mě vytáhla ze všech krizí. Bez ní bych byl na trati možná ještě teď.

Reportáž od Elišky: http://eithne.pise.cz/360-brtnicke-ledopady-2014.html
Web závodu: http://www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm
Výsledky: http://2014.tonerman.cz/bl7.html
Mapa: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=142403
           http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140820
Na občerstvovacích stanicích jsem strávil cca 5 hodin :)

24 hodin na Lysé hoře

Konečně mám po státnicích a je čas sepsat dojmy z extrémního závodu 24 hodin na Lysé hoře. 

V pátek jsem vyrazil vlakem přes Prahu a Ostravu do Frýdku-Místku, kde na mě už čekal Martin Ryzí. Večer jsme ještě dojeli nakoupit něco k jídlu na závod a na akreditaci do Ostravice. V Ostravici jsme zjistili, že nemůžeme zaplatit 500 Kč zálohu pětistovkou, což bylo docela zábavné. K večeři nám udělala Martinova mamka výborné langoše a pak už jsme se jen chystali na sobotní start závodu.

1. kolo:

V 11.00 byl závod odstartován. Ze startu si toho moc nepamatuji, nemam rád davy, a tak jsem se jen snažil neztratit Martina. Ze začátku se po asfaltu běželo hodně rychle a i následný přechod do prudkého stoupání za Butořankou byl na mě moc rychlý, ale bylo lepší z davu nevypadnout. Při přechodu na cestu vedoucí po vrstevnici jsem se dotáhl za Martina, který mi ve stoupání trochu utekl a pokračovali jsme na Malchor a na Lysou horu. Díky vysokému tempu jsem chlad na vrcholku ani moc nevnímal, pouze jsem přetáhl šátek přes obličej. Hned po pár metrech seběhu jsem sebou flákl na zem, což se ještě párkrát opakovalo, tak jsem natáhl nesmeky a pokračoval dál. Poprvé jsem běžel s nesmeky a asi jsem neměl úplně dobrý výběr, pořád mi padali a shrnovali se na stranu, což mě neskutečně vytáčelo.

2. kolo:

Na Sepetné jsem rychle zamířil do tělocvičny pro banán a zbavit se zamrzlé flašky s vodou. Po pár minutách už jsem volnějším tempem stoupal opět na Lysou. Na Malchoru se do mě dala zima a chtěl jsem si vyndat z batohu větrovku, ale nepodařilo se mi rozepnout zamrzlý zip, tak jsem musel protrpět sjezdovku až na vrchol, kde jsem hned zapadl do domku Horské služby k rozpáleným kamnům, abych rozmrzl. Po patnácti minutách jsem vyrazil dolů, ale pořád mi byla strašná zima. Prsty u rukou mě začali strašně bolet, a tak jsem scházel půlku kopce s rukama zastrčenýma pod větrovku. Bolest přešla asi po půl hodině, a pak jsem v rámci možností sklusal do Sepetné, kde jsem na hodinu a půl zalezl do spacáku a rozmrzal.

3. kolo:

Na třetí kolo jsem na sebe nabalil všechno co jsem měl a za svitu čelovky jsem se znovu vydal do svahů Lysé hory. Na vrchol jsem vystoupal celkem bez problémů, ale následný sestup už pro mě začal být utrpením. Běhat po ledosněhošutrech, aniž bych si zlomil nohu opravdu neumím, tak jsem jen zvolna sklusával dolů.

 4. kolo:
Zase jsem si dal pauzu, teď asi jen 45 minut a vyrazil jsem opět do mrazu. Tempo už jsem měl ale hrozně pomalé a velkou rychlostí mi začala docházet síla a hlavně chuť pokračovat dál v tomhle počasí. Navíc kroužit dokola pořád po té samé trase není zrovna můj šálek kávy. Nakonec jsem se na vrchol vyškrábal za strašné 2 hodiny a po zjištění, že u Horské služby si neodpočinu (bylo zamčeno), jsem začal klesat. Nohy ani hlava už nezvládali, tak jsem jen volně šel, jen občas jsem udělal pár rychlých kroků. Asi po patnácti minutách jsem při jednom pádu zjistil, že mi chybí jeden nesmek a začala teprve pořádná sranda (i když já se moc nebavil). Cesta dolů mi trvala neuvěřitelnou hodinu a půl.

V 11:45 jsem to zabalil, prolil se horkým čajem a pokusil se rozmrznout ve sprše.
Závod jsem přežil, ale vím že na závod typu LH se už nevrátím. Kroužit dokola na jednom okruhu není moc zábava a za 600 Kč startovného bych si představoval větší servis než 2x2 dcl bujónu s nudlemi na 24 hodin závodu. Navíc si myslím, že by se hodila občerstvovačka s čajem i na vrcholu Lysé (minimálně v počasí, které letos panovalo).

A v tuto chvíli, kdy píšu tento článek mám již za sebou i úspěšné státnice a těším se na Brtnické ledopády.

Web závodu: www.lh24.cz

Po hranicích okolo Nových Hradů

Konečně se mi podařilo překecat bráchu, aby se mnou vyrazil na výlet. Za cíl jsme nakonec vybrali cestu po hranici v okolí Nových Hradů. Před devátou ráno, jsme vypadli z vlaku na zastávce Vyšné do mrazivého ale jasného rána a vyrazili jsme k červené turistické značce, která vede po tzv. signálce. Po červené jsme urazili prvních pár kilometrů k hraničnímu přechodu Nové Hrady/Pyhrabruck, od kterého už jsme pokračovali po červenobílých patnících. Cesta nejdříve klesla k Novohradskému potoku a Kamennému rybníku, u kterého se vedle hráze nachází ohromný Hraniční kámen (je to takový valoun asi 8 metrů vysoký).

Po hranici vedla krásná vyšlapaná cesta až na horu Mandlstein (874 m.n.m.), která postupně stoupala a klesala až pod zmiňovaný vrchol, kde následoval až závěrečný trhák k vrcholové vyhlídce z mohutného skalního bloku.

Vrchol a vůbec celý Mandlstein nás oba hodně překvapil. Takový skalní komplex a vyhlídkové molo s volně přístupným dalekohledem na vrcholu jsme nečekali. Po kochačce jsme dali očekávaný oběd a vrátili se kousek po výstupové trase k místu, kde hranice odbočila a pokračovali jsme směrem k pralesu Hojná Voda.

Po pár kilometrech, kdy už to vypadalo, že Vendovi upadnou nohy, jsme se dostali do podmáčeného území okolo prameniště říčky Stropnice. Stropnice pramení pod jihovýchodními svahy Vysoké a odvádí vodu z Hojnovodského pralesa, který je charakteristický stálou hladinou podzemní vody, vystupující nad úroveň terénu. Prales nemá nijak divoký charakter, ale rostou v něm staré mohutné smrky a buky a po zemi se válejí obrovská torza padlých stromů obrostlých choroši. Právě díky vysokému podmáčení se zde uchytí jen velmi odolné rostliny a jejich následný vývoj není vůbec lehký, proto les působí uklizeným dojmem.

Odkazy:

http://connect.garmin.com/activity/429001133

http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=141789

Pražská 100 - trať 65 km

O víkendu 6.-8.12.2013 proběhl 20. ročník Pražské 100. Já se zúčastnil tratě na 65 km. Původně jsem předpokládal že z pátku na sobotu nás v tělocvičně bude spát víc, ale z ranních závodníků jsem tam byl sám. Tak jsem měl aspoň radost, že se mi podařilo domluvit s pořadateli na ranním odvozu do Králova Dvora.

Ráno proběhla klasická předstartovní příprava a ranní kafíčko ve sportovní hale, prezentace a v 7:00 jsem vyrazil do končící noci. Na startu se ke mě připojil jeden starší pán, že půjde kus se mnou, abych ho vyvedl z Králova Dvora. Tímto se mu omlouvám, že jsme šli úplně jinam a doufám, že se ještě vrátil do závodu :) (viz. odkaz na Garmin). Po návratu na trať jsem nasadil udržovací tempo a valil na Děd, kde jsem předbíhal ty co vyrazili přede mnou a i druhou dvojici tratě Cypra, Filipec se kterými jsem nakonec absolvoval úsek okolo Nazarethu.

Z Dědu přes Ostrý do Berouna byl krásný profil, který se dal víceméně běžet, hlavně mírná klesání, kde nohy jen letěly a kilometry přibývaly. Kus před Berounem jsme se seběhli dva a pokračovali jsme stejným tempem přes Beroun. V Berouně jsme bohužel minuli správnou odbočku z náměstí a došli až na Autobusové nádraží, odkud jsme se museli vrátit na správnou trasu, ale zdrželi jsme se minimálně. Cestou nás ale seběhli Cypra s Filipcem, kterým jsem hned za železničním mostem přes Berounku zase utekl...:)

Kousek před Svatým Janem pod Skalou jsem se dostal před první dvojici, která startovala v sobotu ráno a dál jsem pokračoval sám. Ještě jsem je tedy potkal při seběhu od vrcholového kříže na Sv. Janu. Tady jsem se při závodě prvně vybál při seběhu po dřevěných schodech poprášených sněhem.
Na vrcholku bylo krásně, ale bylo potřeba běžet dál. Následovalo asi 10 km nejkrásnějšího úseku denní části mezi Sv. Janem pod Skalou a Karlštejnem. Při seběhu z kopce asi 2 km za Sv. Janem mi se mi stalo osudným bahno ukryté pod vrstvou listí a sněhu a gravitace mě poslala k zemi. Podařilo se mi nešikovně si přisednout pravou nohu a ta bolest byla strašná. V tu chvíli jsem si myslel, že jsem skončil. Naštěstí se mi to podařilo po pár kilometrech rozhýbat.

Po občerstvovačce pod Karlštejnem na mě začala padat únava po náročném týdnu a cestou na Jíloviště jsem se dost protrápil. Asi 8 km před Jílovištěm mě seběhli Cypra s Filipcem a to mě nakoplo a až na Jíloviště jsem se držel s nimi (neskutečná úcta k jejich výkonu, hlavně když jsem na vlastní oči vyděl, jak dřou i když už jsou úplně grogy). Já si na Jílovišti dal polívku a vytoužený pivko a s dalším co mě doběh jsme vyrazili na poslední část trasy. Na Cukráku jsem ale byl zase sám, tentokrát jsem byl já ten pomalejší, musel jsem si dávat občas pauzu a jen jít. Při vystoupání na Šance mě dostihla tma a při přeběhu do Modřan jsem vůbec netušil, kde jsem a po čase jsem začal zmatkovat, že jsem někde minul předposlední kontrolu. Když už jsem na ní začal rezignovat, s tím že bych stejně nevěděl, kde jí hledat, se objevila ve tmě za dvojicí rozpadlých mostů.

Pak už to šlo rychle. S vidinou blízkého cíle jsem se pustil do běhu na plno (teda toho co mi zbývalo :)) a chvátal jsem do tělocvičny v Modřanech. Nakonec jsem se tak zabral do sledování šipek, že jsem málem minul vchod do školy:) V cíli už byli první 4 závodníci z trati 145 km, ale parťák z Jíloviště nikde (doufám, že nakonec do cíle trefil).

Video z Bubovických vodopádů (omluvte kvalitu, je to natáčený na starší telefon).

Odkaz na Garmin (Králův Dvůr - Jíloviště, poté mi došla baterka):

http://connect.garmin.com/jsPlayer/413238205

Můj první ultramaraton

Je pátek večer a já jsem na nádraží ve Vimperku s dvěma dalšími účastníky dálkového pochodu Boubín - Libín - Kleť. Máme přes dvě hodiny čas, tak zapadneme do putyky přímo u vlakového nádraží, kde se chceme ještě před startem posilnit. Bohužel není čím, tak dáváme aspoň nějaký ty pivka a kafe. Nakonec se v putyce sešla většina startovního pole a proběhla v ní i prezentace.

Hospoda nám posloužila jako šatna a těsně před desátou večer jsme se vyvalili ven, aby to Jarda Koptiš mohl odstartovat. V deset jsme se tedy na povel vyvalili jako jedno stádo za prvním vrcholem na trase, kterým byl Boubín s výškou 1362 m.n.m. Byl to zároveň nejvyšším bod závodu. Pohodlně jsem se rychlou chůzí vydrápal až na vrchol, kde byl první kontrolní bod. Po zaznamenání kontroly následoval seběh na hřeben mezi Boubínem a Bobíkem, kde mi hned ze začátku klesání utekli Jan Pristach (známá hvězda internetu https://vimeo.com/74239321 ) s parťákem Adamem Lysým. Po chvilce mě ale doběhl Vladimír Hora, se kterým jsem poté strávil ještě pár kilometrů. Následoval krátký zvlněný úsek po zpevněné cestě pod Bobík (1264 m.n.m.). Na Bobík vedla cca půl kilometrová odbočka z trasy, tak jsme se pozdravili s těmi rychlejšími a při seběhu i s paní Horovou. Dál následoval seběh do Volar o 500 metrů dolů, který jsme si zpestřili hledáním prvního bludišťáka. Na cestě byla velká vrstva spadaného listí a nějak jsme nestíhali během koukání pod nohy hlídat i značky.

Na 23. kilometr, kde na nás čekala první občerstvovačka, jsme přiběhli na 13. místě. Já jsem do sebe nacpal všechno možný (čokoládu, vysočinu, sýr, tatranku a do ruky jsem si vzal namazaný chleba se šunkou), aby už mě přestalo kručet v žaludku. Na občerstvovačce nám řekli, že po 300 metrech budeme odbočovat z asfaltky doprava, z čehož se nakonec vyklubal jeden kilometr, ale aspoň byl čas v klidu sníst ten chleba. Následoval nudný úsek po asfaltu a zpevněné cestě až k zřícenině hradu Hus nad řekou Blanicí, kde nám pořadatelé vložili orientační vsuvku v dost šíleným terénu. Jeden závodník prý dokonce spadl z mostu a ze závodu odstoupil a další si zde při pádu udělal něco s ramenem). Pro mě byl tento úsek zpestřením po předchozím nudném běhu, občas bylo nutné přejít do pohonu na všechny čtyři a zapojit do pohybu i ruce. Za Křišťanovem jsem začal panu Horovi utíkat a u Albrechtovic jsem dohnal čelovky Jána Škripka a Michala Valenty, se kterými jsem to dotáhl až na Libín (1096 m.n.m.). Z Libína jsem se snažil zase osamostatnit, což mi vydrželo celé dva kilometry na další občerstvovačku na 39. km, kde na nás čekal teplý vývar (jakou já z něj měl radost).

Zrcadlo v obci Smědeč v 7:45 

Z občerstvovačky nás navedli mírnou oklikou, protože cesta z parkoviště je turisty využívána jako WC. Cestou z Libína bylo potřeba dávat pozor kam se šlape, protože místy byly louže i přes celou cestu. Asi po dvou kilometrech jsem se dal na hledání bludišťáků, kdy jsem sice byl na správné cestě, ale nemohl jsem najít modrou značku. Tak jsem tam chvíli kroužil a počkal na kluky, se kterými jsem pokračoval do Chrobol, za kterými na nás čekala orientační vložka. Před Chroboly se vyšlo na asfalt, kde se dalo pohodlně běžet a tak jsem začal klukům již po druhé utíkat. Za mnou se jen ozvalo: "Z lesa jsme tě vyvedli a teď nám jako utečeš?" a tak jsem kluky nechal samotný a vyrazil na sólo závod až do mého předčasného konce. Kus za Chroboly se odbočovalo ze silnice na okolní cesty necesty. Trasa byla dobře značená, ale ten terén, to bylo o nohy. Ostružiny, pokácené nálety, tráva po ramena, jak já se tam navztekal. Před Smědčí se opět vběhlo na silnici po které se pokračovalo na další občerstovačku na 57. kilometru u zříceniny kláštera Kuklov.

Hned po vyběhnutí jsem si dal dalšího bludišťáka, když jsem zahnul ke zřícenině hradu Kuglvajt místo na naučnou stezku. Následoval rychlý sestup do údolí Křemžského potoka, který se přecházel po velmi uklouzané lávce, které vypadala, že každou chvíli spadne. Dál se stoupalo přes sedlo Rohy na vrchol Kleť (1084 m.n.m.), kde jsem měl naplánovaný pivko pod rozhlednou. Cesta byla skoro celá po asfaltu, který sice nemam rád, ale aspoň jsem mohl běžet i do mírného kopce. Nakonec jsem těch 15 kilometrů stoupání měl za 2:25 hodiny. Na Kleti tedy byla občerstvovací i technická (nové ponožky a výměna čelenky za kšiltovku) přestávka. Z Kleťe se sbíhalo po žluté turistické značce do Plešovic. Tato cesta byla krásná, ale během poskakování po kamenech mě začali bolet kotníky. Nad Plešovicemi jsem sebou už bolestí seknul na zem. No nic řekl jsem si, nacpal jsem do sebe nějakou tu chemii, aby to povolilo a pokračoval jsem přes vesnici pořád z kopce. Cesta o vzdálenosti cca 1 kilometr mi trvala půl hodiny strašný bolesti, tak jsem se vrátil kousek na náves a zavolal domu, že budu potřebovat odvoz. Závod jsem ukončil po 79-ti kilometrech.

Konec závodu jsem oznámil i pořadateli a už jsem jen čekal, kdo začne přibíhat za mnou. Po dvaceti minutách se pro mě překvapivě objevil pan Hora a půl hodiny za ním paní Horová, kterou pronásledovala banda 6-ti závodníků. To akorát přijel i táta, tak jsme s nimi chvilku pokecali a popřáli jim hodně štěstí v závodě. Cestou domů jsme se ještě zastavili na polívku ve Vrábči a pro druhý batoh v cíli v Netolicích,

Dnes je neděle a boule na šlachách okolo kotníku už docela splaskly, i když po krátké procházce pořád bolí jako čert.
 
Odkaz na Garmin z prvních 48 km: http://connect.garmin.com/player/395605368
Web závodu: http://www.blk.websnadno.cz/
Online výsledky: http://2013.tonerman.cz/blk2.html

Šumavský ŠUTR 2013

Po Slezském maratonu jsem přemýšlel co poběžím příště a po chvilce hledání jsem našel závody u nás na Šumavě, takže nebylo proč váhat.
V týdnu jsem ještě ukecal taťku, aby mě tam dovez, protože autobusy tam tak brzo nejezdí.

V devět ráno jsem se dostavil na prezentaci pro čip, pak klasická příprava a přesun na běžkařský stadion na Zadově, ze kterého se startovalo. Na startu proběhlo krátké představení trati, kde nám oznámili, že trasu trochu upravili, aby se vyhnuli asfaltu a že bude o něco delší (nakonec mi GPS naměřila o 2,4 km více na jeden okruh). A přidali ještě varování, že první 4 kilometry závodu jsou dost nebezpečné, tak ať dáváme pozor, že to klouže:)

V 10:00 tedy odstartovali závod a budoucí vítěz nasadil tempo, že po 500 metrech už jsme ho neviděli (běžel v šortkách, tak asi chvátal, aby nezmrzl) :) Já se radši zařadil na čelo skupinky a první 2 kilometry po závodních okruzích jsem udával tempo. Měli pravdu, chatrné zetlelé povalové lávky a mostky, které jsme cestou přebíhali byli opravdu kluzké a hlavně v dezolátním stavu (v zimě na běžkách se budu bát, když už vím, co je pod sněhem, a když si představím váhu rolby, která po nich přejíždí...). Na třetím kilometru přišel seběh k říčce Losenice, kde by chybný krok znamenal velmi rychlý přesun o 20 metrů níže. Odtud závod pokračoval okolo říčky za neustálého přeskakování uhlazených kořenů, kamenů, bahna, vyrovnávání pádů a modlení se, ať si člověk nic neudělá. Tento úsek jsme stíhali prokládat i vtipnými hláškami a to v tempu okolo 5:10 min/km. Po šesti kilometrech byla první občerstvovačka s pitím, kde jsme každý zhltl kelímek jonťáku a vrhli se na první asfaltový úsek na trati (cca 500 metrů) a pěkně z kopce. Asi na 9,5 kilometru přišel první kopec, kde se naše skupinka roztrhala. Já zvolil šetrnější způsob a ty prudký stoupáky jsem šel, takže mi pár lidí poodběhlo a od 12 kilometru už jsem až na stadion (v půlce trati běžel sám). V úseku mezi 9 - 13 kilometrem se střídala lesní a polní cesta, s docela příjemným povrchem. Další 2 kilometry patřili stoupání na Popelnou horu, kde se cesta krásně kroutila mezi nízkými stromy a mezi borůvčím až na vrchol. Následovali 3 km seběhu přes Klostermannovu skálu do Předního Zadova, které vedli po dost kamenité cestě. A nakonec okruhu bylo 2,5 kilometru dlouhé stoupání, z části po asfaltu až na stadion. Na stadionu bylo přichystáno občerstvení po kterém se každý, kdo běžel víc něž jeden okruh, vydal na další kolo, podle toho co běžel za trasu. Já vyrazil přes start a asi po 150 metrech na mě křičeli, že běžím špatně. Tak jsem se vrátil a proběhl jsem přes měřící bránu. Toto zdržení mě velmi vytočilo, hlavně z důvodu, že mě další závodník předběhl a další dva se na mě dotáhli.

Další kolo jsem běžel pomaleji a na 33 km mě i přes ampuli magnésia chytly křeče do levého stehna. Nepřišlo mi, že bych to přepálil, takže stehna asi nevydržela to neustálé přeskakování kořenů, kamenů a vyrovnávání pádů při neustálém klouzání po mokrém povrchu.

Délka jednoho kola: 20,4 km
Počasí: mlha, déšť, jasno a vítr
Teplota: 2-9 stupňů

Odkaz na Garmin:  http://connect.garmin.com/player/389291230
Odkaz na stránky závodu: http://sutr54.wordpress.com/

Novohradské toulání

Tak sem si naplánoval výlet s foťákem. Budík natažený na 4:30, věci připravený a mohl jsem si užít těch pár hodin spánku.

Ráno vstanu klasicky mrtvý, skoro poslepu jsem se doplazil na nádraží, kde už čekal vymrzlý autobus a pak v Kaplici přestup do další pojízdný lednice.

V Dolním Dvořišti vystupuji v 6:46 ještě za tmy, zabalený jak eskymák (i rukavice sem nandal). První fotky dělám hned za Dvořištěm a pokračuji proti slunci, které se snaží vykouknout nad kopce.

 Za Tichou začíná slunce nabírat na síle konečně mizí jinovatka. V Cetvinách už začínám uvažovat, že sundám rukavice a čepici. Skrz Cetviny pokračuji k opravenému hraničnímu přechodu přes Malši.

Na mostě přes Malši dávám svačinu a chci vyměnit film ve foťáku, jenže tomu se nechce. Takže film na kterém byly ještě fotky z Rakouska a z rána, kvůli kterému jsem vstával tak brzo, jsou v trapu. Jsem vzteky bez sebe, ale nic s tím nenadělám, natáhnu nový film a vyrazím po Rakouském břehu Malše proti proudu.

Postupně se dostávám zpátky na český břeh, protože rakouský je neprůchodný. Malše má dost velký spád. Okolí Malše je obklopeno menšími skalkami a je velmi pěkné, i když rychlost prostupu není zrovna vysoká. Cestou se napojuji na zelenou značku z Cetvin do Dolního Přibrání (zde byl rozdíl oproti mapě, nejde jí navolit přes Rakousko, ale rozdíl ve vzdálenosti minimální, okolo řeky se hodně kličkuje). Louky okolo Dolního Přibrání jsou krásné a pro časovou tíseň měním směr trasy a pokračuji přes Horní Přibrání, Leopoldov do Pohoří na Šumavě.

 Na cestě do Pohoří potkávám první turisty a jsem rád, že už nejsem úplně sám. Z Pohoří pokračuji po cyklostezce do údolí Lužnice, okolo které klesám až k místu, kde se vrací zpět do Rakouska v místě zaniklých Stříbrných Hutí. V okolí zaniklých hutí jsou krásné bukové aleje. Bohužel se zatahuje a ochlazuje. K Huťskému rybníku už nasazuj strojové tempo, protože v pohorkách už mam z asfaltu úplně vyklepaná chodidla.

 U Huťského rybníka dělám poslední fotky dojídám svačinu a razím směrem na Pohorskou Ves, odkud stopem dojíždím do Českých Budějovic v 19:00. Byl to krásný den v přírodě, jen škoda toho přetrženého filmu.

Zajímavé odkazy o oblasti:

• www.cetviny.cz
• www.novohradky.info
• http://cs.wikipedia.org/wiki/Poho%C5%99%C3%AD_na_%C5%A0umav%C4%9B

Mapa:

http://mapy.cz/s/8BLc

Trénink na konci pracovního týdne

Jsou tři hodiny. Hurá jsem doma, ale úplně grogy. Skočím si teda do sámošky koupit Semtex a cestou vyvenčím psy, jen aby se neřeklo. Hned jak přijdu domu, zalezu k počítači, času je přece dost... 

Je šest, mamka přišla domu, něco po mě chce, tak říkám, že půjdu ještě běhat. Ptá se kdy, kdyť už bude za chvíli tma. Tak na nic nečekám oblíknu se, vlezu na balkon, abych zjistil, že to chce i větrovku a valim nahltat nějaký ty kilometry. Na všechny strany od baráku je asfalt, tak jdu valit asfalt.

Mám za sebou čtyři kilometry, snažím se držet pořád stejný tempo okolo 5:05 na kilometr, ale je to strašná nuda a chce se mi spát. Nejsem přece žádnej chcípák a trénovat se musí, tak valím dál k jedinému kopci, sice asfalt, ale aspoň se dá pořádně odmakat. Na kopci pauza, doleju vodu do hnacího stroje, proběhnu vesnicí a za vsí asi kilometr běžím po mezi a plaším srnky, který už se asi chystaj spát :)

Nějak se začíná stmívat a do toho začíná poprchávat, tak přidám na tempu, stejně poběžím asi pět kilometrů z kopce. Po vběhnutí do lesa zjišťuju, že skoro nic nevidím, ale ještě se to dá. Když seběhnu k potoku, tak už jsem rád, že rozeznám, kde je cesta, natož abych viděl na co šlapu. Sem tam mi do bot nateče voda, sem tam zabruslím po bahně, ale pohoda, sranda musí být a aspoň je to konečně zábava. Ke konci lesa mě ještě povzbudí proplesknutí od větve stromu a pokračuju na Borek, kde mě čeká už jen hnus okolo hlavní silnice...

Trénink se zdařil, na to že jsem už včera při tréninku na vodě pomalu nemohl udržet pádlo v ruce to bylo dobrý. Zejtra si stejně odpočinu, až pojedu v 6:00 ráno fandit bráchovi na jeho mistrovství republiky ve slalomu na divoký vodě dorostu ve Veltrusech.

Pro přesnost odkaz na Garmin: http://connect.garmin.com/player/378539425

Český pohár v Liptovském Mikuláši

V Liptovském Mikuláši se mi velmi zadařilo, tak tady je video z kvalifikační jízdy.