Lipno STRC kros

Náhodou jsem objevil, že se na Lipně běží jeden závod ze série Salomon trail runnig cup, tak jsem se rychle přihlásil. Povedlo se mi tak zaplnit volný víkend mezi Slezským maratonem a Mistrovstvím ČR ve slalomu na divoké vodě. V týdnu se mi zadaří vyběhnout jen jednou, abych zjistil že do kopce nohy netáhnou. Aspoň se mám na co těšit.

Ráno vyrážíme s tátou, kterého jsem ukecal pro funkci doprovodu z Budějovic a tak stíhám prezenci i polívku k obědu. Pak ještě kafíčko, rozběhat a na start. Na startu u přístaviště v Lipně nad Vltavou je krásných 12 stupňů a silný vítr, který prohání plachetnice po jezeře. Já se kvůli zimě ale svlékám do běžeckého až těsně před startem.

S malým zpožděním nás vypouští na trať, která hned stoupá skrz vesnici k Jezerní sjezdovce, po které stoupáme těsně pod vrchol. Na startu jsem se rozhodl, že jí vyběhnu v kuse, tak to tam peru, ale nohy tuhnou. Po sjezdovce následuje mírně zvlněný úsek zakončený krátkým seběhem do osady Dvorečná. Tady je voda na občerstvení a pak stoupání na Luč. Kus před vrcholem musím nutně na záchod, tak mě pár lidí předbíhá. Já je pak naháním v seběhu do Loučovic. V lese se nachází jedna z největších bouderingových oblastí v Čechách, takže seběh je úplné "trail porno". Kousek před koncem míjíme odbočku a dáváme menší kufr. Dál se běží okolo Čertových proudů, kde to neustále mírně klesá, tak se do toho dost šlape. Od poloviny závodu nás čeká cca 8 km úsek, kde běžíme většinu času do kopce. Místy musím přecházet do chůze, ale pořád to odsýpá. Hlavně díky tomu, že na dohled mám závodníka 100 metrů přede mnou. Doháním ho až pod sjezdovkou. Na Kramolíně nás pořadatelé směřují na točité schodiště na Stezku korunami stromů na kterou se trefím až po druhém upozornění. Asi jsem měl zvednout hlavu a podívat se, kde ty schody jsou.... Pokus jít schody po dvou mě málem posílá k zemi, takže pěkně hlavu dolu, držet se zábradlí a kousnout to. Z vrcholu jsou krásné výhledy a sbíhá se davy fandících lidí (na některé bylo potřeba houknout, aby se uhnuli) po točité cestě, takže jsem nakloněný jak motorkář a rubu do toho co nohy snesou. Za rozhlednou mě dobíhá Pepa (seznamovačka při seběhu), který včera byl na Jesenickém maratonu = ukrutnej drsňák. Pak už jen poslední kopec po asfaltu, kde mě Pepa cukne a 3 km seběh do cíle. Ve finiši plácaná s dětmi a 200 metrů dlouhá cílová rovinka v tempu 3:30 min/km. V cíli jsem v čase 1:57:42 na 58. místě celkově, takže neskutečná spokojenost, kterou mi kazí akorát občerstvovačka, kde jsou jen melouny.

Závod se mi hodně líbil a lidé okolo trati skvěle povzbuzovali k vyšším výkonům. Hlavně malé děti, které si chtěli s každým plácnout.

Web závodu: http://www.strc.cz/strc-2014/lipno-nad-vltavou-2014
Výsledky: https://docs.google.com/spreadsheet/pub?key=0Ajr3L32sd2ikdExGX00wNXlVdUF6TGp6WkhQa3o2dGc&output=html
Garmin: http://connect.garmin.com/modern/jsPlayer/572766917

24. Týnišťské šlápoty 2014

Je pátek večer a já běhám po hospodě U Kance v Žumberku jen v šortkách a připravuji se na závod. Stejně se mnou je tu dalších asi 130 lidí. Rychle si před startem ještě dávám místní pivko a kafe a před půl desátou se přesouvám na start za hospodou. Olaf pronáší úvodní řeč a startuje nás proběhnutím pod páskou z Rock Point Horské výzvy. Nikdo nikam nechvátá, tak se držím pěkně na chvostu první skupinky a ukrajujeme první metry okolo Rokytenky. Cesta vede krásným terénem a až na pár krátkých seběhů pořád mírně stoupá. Po pár kilometrech předbíhám partičku oblečenou jako na pláž, která běží jen noční 50-tku, tak z toho ani nemám moc radost. V Rokytnici probíháme ulicemi plných lidí, kteří jsou zde na Anenské pouti a moc nechápou, co tam děláme. Za Rokytnicí už ale stoupání začíná být prudší a tak si to ve dvou šlapeme co to jde na Anenský vrch (992 m.n.m.), kde si pro kontrolu musíme na rozhlednu, ze které jsme se ani nerozhlídli. Stejně bylo ještě pod mrakem. Následuje mírný seběh do Říček v kterých je první tajná kontrola a chleba s nutelou, že prý když to může Kilian, tak my taky. Pak už ve třech pokračujeme na vrchol Zakletý (991 m.n.m.), který byl opravdu zakletý. V půlce stoupání cesta vychází na sjezdovku a má sklon takový, že odrazky v dálce by si člověk mohl splést z hvězdami. Ale nejhorší jsou ty mraky much, můr a kdoví jaké havěti, která mi neustále vlétává do pusy. Na vrcholu dáváme trochu kufr, když hledáme vyhlídkovou plošinu, z které se nakonec vyklubala napůl rozpadlá rozjezdová rampa vedle výstupu z vleku. A pro pobavení ostatních Petr pouští fix, který padá skrz podlahu pod plošinu. Aspoň ukazujeme těm, co nás dochází, kam mají jít. Dál na Pěticestí už pokračuji sám, nohy nějak nechtějí běžet, což se po chvíli ukazuje jako solidní spánková krize. Cestu po hřebeni ještě absolvuji takovým klusajíce chodícím tempem na Homoli (1 001 m.n.m.), kde dávám chvilku oddech na skalce u kontroly. Nádherné místo ze kterého vidím ty co jsou za mnou a nad hlavou mi svítí tisíce hvězd. Tady bych klidně zůstal déle, ale nedá se nic dělat, musím pokračovat. Po chvilce následuje první z Olafových výmyslů, kdy musím seběhnout o 100 výškových metrů dolů a pak se zase vyhrabat zpátky. Seběh po asfaltce Čertovým dolem je pro mě noční můrou, kličkuji po silnici ze strany na stranu a víceméně jenom jdu. Na konci dolu pak považuji dopravní ceduli za dva povídající si lidi a to, že je chci pozdravit mě na chvíli rozesmívá. Stoupání na Zdobnickou Seč nějakým způsobem vycházím a pak už jen hnán nějakou záhadnou silou jdu do Deštné a vyčkávám rozbřesk.

V hospodě do sebe rychle cpu polívku a kafe a vyrážím na Šerlich. Na hřeben přicházím ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad obzor a z toho výhledu jsem se skoro posadil na zadek.

 Z Šerlichu nás Olaf nutí do další vracečky kus do Polska tou samou cestou zpátky, ale tady je aspoň příjemně mněkká cesta a tak po 30 km krize konečně běžím normálně. Dál běžím přes Šerlišský mlýn, kde potkávám poláka předvádějícího neskutečné věci s GPS navigací, na Sedloňovský Černý kříž ze kterého je nejdelší vracečka o 200 metrů dolů. Jediná pozitivní věc je, že vidím kdo je přede mnou a to mě dobře motivuje.

 Zpátky do Deštné pak dobíhám s Peťou, Evou a Jirkou. Z hospody se nám nedaří vypadnout úplně nejrychleji (já vůbec nezdržoval:)), ale chvilku po osmé ráno už stoupáme na nejvyšší vrchol trasy Velkou Děštnou (1 115 m.n.m.).

 Pak příjemně popobíháme na vrchol sjezdovek nad Deštnou, kde dáváme fotografickou pauzu, protože jsou odtud neskutečné výhledy.

 Následuje krásný seběh okolo kostela Sv. Matouš do Jedlové, ze které po rozpálených loukách stoupáme na Supovu vyhlídku. Za tuhle vracečku jsem Olafa proklínal. Na vyhlídce jsme řešili rébus, jak holky dosáhnou pro fixu na zapsání kontroly. Dál je pro mě cesta dost monotónní a za sále se zvyšující teploty se dostáváme na kontrolu Mýto s tajným občerstvením, kde nepohrdneme lahváčema.
 Dál sbíháme do Antoiina údolí odkud stoupáme posledním hezkým místem, roklí proti proudu potoka a cestou se vykrmujeme výbornými malinami.

Zřícenina hradu Klečkov je taková klasika, nic tam není, ale hrady byly na kopci, takže hurá nahoru. Pak další malinové hody a po asfaltce z kopce směr Skuhrov nad Bělou. Cestou dávám kufr, ale ostatní mě naštěstí odvolají zpátky na cestu. Vůbec to nedávám. Před dvěma kilometry jsem běžel, teď jdu, spíš se plazím. Strašně se mi motá hlava. Dva kilometry jdu jen silou vůle, že seknout sebou můžu až ve vsi. Tam padám u bufetu, prolévám se kofolou a končím. V tom vedru na sluníčku nezvládám ani jít a do cíle zbývá ještě 28 kilometrů. Stopem popojíždím do Kvasin na kontrolu a pak se závodníky z kratších tras autobusem a vlakem do Týniště.

Nakonec z toho bylo 90 kilometrů. Mrzí mě, že jsem nedokončil, ale naopak jsem rád za to, jak zvládl spací krizi, která trvala neuvěřitelné 4 hodiny.

Odkaz na závod: http://www.dalkovepochody.cz/tsodkd.htm

Salza, Enns a Gesäuse 2014

Je pátek odpoledne, skáčeme do auta, nabíráme holky a tátu a vyrážíme směr Rakousko. Po dvou bludišťácích, nepochopení objížďky za Ennsem a navigátorově chybě ve Steyeru, dorážíme do Wildalpenu v 21:15. Rychle se převlíknu do běžeckého a ještě za světla se vyrážím proběhnout. Přidává se ke mě kamarád Ondra, který v sobě má už pár pivek. Po deseti minutách padl první návrh, že se vrátíme, to jsem ukecal na dalších 5 minut a pak prý abych neměl blbý kecy jsme pokračovali dál. Po chvíli cesta uhnula do kopce a do lesa a tak jsme museli vytáhnout čelovky. Krátký výběh a poté hned seběh k řece Salza, okolo které jsme zahnuli po proudu směr kemp, mě nakopl a hned jsem zrychlil kámoš nekámoš. Pod kopcem jsem na Ondru počkal. Na cestě jsme přeskočili pár nafouklých ropuch a po 200 metrech cesta skončila loukou, takže zpátky, kus proti proudu a po mostě přes řeku na silnici do Wildalpenu. Naštěstí jsme cestou potkali jen jedno auto, tak nebylo třeba mít strach.

Odkaz na garmin: http://connect.garmin.com/activity/536052781

Po návratu už byla většina naší, pro mě nečekaně velké skupiny, v povznesené náladě. První večer a vypadalo to jako závod, kdo toho vypije víc. Lidi postupně odpadali, až jsme i my poslední po jedné ráno zalehli. Já, brácha Venda a Ondra jsme si ustlali hned u řeky pod širákem (Ondra v půjčeném spacáku, protože si věci nechal v zamčeném autě). V šest ráno mě ale budí kapky vody, co mi padají do obličeje. Okázale se je snažím ignorovat, ale po chvíli to nejde. Probouzí se i Ondra a sklízí věci z večera, pak vezme půjčený spacák (čti hadr - i deka je lepší) a odchází dospat do stanu ke Gábině. Já se přikryl plachtou a brácha zalezl do obalu na loď a spali jsme dál. V osm už nás ale nutí k probuzení i první ranní ptáčata.

Ráno začíná klasické krmení hladových krků (a že jich je) a pak už foukání Barak, přičemž se zjistilo, že jedna chybí, tak jí odjeli narychlo půjčit za "krásných" 55 euro na den. Snídaně a balení trvá klasicky skoro do jedenácti, pak nutný převoz aut do cíle splutí a před polednem hurá na vodu.

Letos jsme vyrazili v hojném počtu 8 barak a 5 slalomek. Holky jsme si s Ondrou rozdělili (já si vybral) a na zahřátí jsme si sjeli slalomovou trať, aby se otrkali. Vody nám teklo dost málo (naštěstí v noci sprchlo a trochu se zvedla hladina), takže celé splutí trvalo přes 4 hodiny. Počasí nás trochu zlobilo, a tak chvíli jsme klepali kosu a chvíli se hřáli na sluníčku. Nakonec se nám cestou převrhla jen jedna loď, ale zato hned dvakrát, ale i přes to se všem splutí líbilo.

Po sbalení už následoval jen přesun k další řece Enns, kde se rozložilo ležení v krásném kempu v Gstatterbodenu, přímo pod mohutnou stěnou Hochtoru. Tady to dneska pro všechny končilo, akorát já se zase převlékám do běžeckého a vyrážím do sílícího deště.

Jen s flaškou vody, holemi a v tričku jsem se vydal směrem ke kopci Tamichbachturm (2 035 m.n.m.) na který mám v plánu vyběhnout. Po proběhnutí okolo kostela v Gstatterbodenu úzká klikatící se pěšina lehce stoupá krásným lesem, následuje prudký seběh k potoku a pak už jen prudce vzhůru. Po dvou kilometrech se cesta napojuje na cyklotrasu a už pokračuje celý zbytek jen po široké cestě. Všechny mírnější úseky se snažím běhat a tak se po hodině a sedmi a půl kilometrech ocitám v sedle o 650 metrů výše. Cestou potkávám 3 kamzíky, ale nechtějí se nechat vyfotit a hned mizí do lesa. Bohužel počasí se nelepší, na kopce skoro není vidět a už je sedm hodin večer, tak se rozhoduji pro návrat. Z kopce se snažím běžet co to dá a nezastavovat. To se mi daří a po třiceti minutách stojím na parkovišti dole ve vsi. Pak už mi chybí jen kousek do kempu. Večerního popíjení se dnes nezúčastním, jen se umyji, najím a po chvíli odpadám. 

Odkaz na garmin: http://connect.garmin.com/activity/536052808

Ráno zase následuje snídací a balící martírium a před obědem už stojíme připravení na začátku námi ježděného úseku Ennsu pod železničním mostem. Peřej pod mostem sjíždíme s Ondrou spolu, protože holky dostaly strach a nabíráme je níž. Pak následuje peřej okolo ostrova, z které mají holky zážitek na celý život a pod ostrovem se k nám přidává zbytek skupiny. Celá řeka je lehká s nádhernými kulisami hor, takže si splutí zpestřujeme trochou blbnutí. Na konci úseku, který i já jedu prvně je krátká peřej WW3, na kterou se raději jdeme podívat. První jede brácha na slalomce a v pohodě, pak to prubnu já s Martinou a dáváme s klidem, akorát musíme najet doprava a pak přejet vlevo, kde je potřeba se vyhnout velkému kameni, který není při nájezdu vidět. Tenhle průjezd volí už jen Ondra s Verčou a Honza s Markétou, všichni zkušeně bez problémů. Zbytek projíždí mezi kameny při levém břehu, kde to za vyšší vody bude asi úplně jednoduché, ale teď tam je dost kamenů. V dolní části peřeje nakonec vyplavou jen Rezků (až na malého Adámka, který zůstane hrdinně v lodi) a Stanovských, kteří to pro jistotu splavou hned od shora.

Pak už následuje jen pozdní oběd a my odjíždíme zpátky do Čech. Zbytek party ještě pokračuje dál, my musíme v pondělí do práce.

Z Vimperka do Sušice přes Javornickou hornatinu

 V Sušici na Šumavě se o tomto víkendu pořádali veřejné závody ve slalomu na divoké vodě, tak jsem se toho rozhodl využít. Taťkovi jsem do auta hodil věci na spaní a na převlečení a v sobotu brzo ráno jsem vyrazil na autobus do Vimperka. V autobuse jsem se snažil dospat brzké vstávání, ale zanedlouho už jsem vystupoval ve Vimperku u říčky Volyňky. Trasa vedla hned za začátku do kopce okolo zámku, a pak dál po červené turistické značce přes kopečky směrem na Zdíkov a Stachy. Až za Stachy se dalo běžet docela svižným tempem, stoupání byly docela mírné, akorát často se běželo ve vysoké trávě bez známky využívání této krásné cesty.

Za obcí Stachy začalo stoupání na nejvyšší vrchol dne Královský kámen (1 058 m.n.m.), který sousedí s vrcholem Javorník (1 066 m.n.m.). Tyto kopce společně s Ždánovem tvoří jakýsi hřeben Javornické hornatiny. Nejprve se stoupalo po rozkvetlých loukách, kde o cestě ujišťovali jen turistické značky a výstup končil pasáží po šíleně kluzkých kamenech a kořenech až k vrcholové skalce. Na vrcholku jsem si dal tyčinku a potkal první dva lidi, kteří z druhé strany přijeli na kolech.

Na Královském kameni začalo hřmět a já začal doufat, že se půjde někde schovat, až to začne lítat. Pršet naštěstí začalo až kousek před hradem Kašperk, kde jsem bouřku přečkal s pivkem a teplým čajem. Tam jsem se stal objektem zájmu malé holčičky, která se bavila rozvazováním mých tkaniček a strašně hezky se u toho smála.

Z Kašperku byla vidět rozhledna na vrchu Sedlo (902 m.n.m.), na kterou to bylo co by kamenem dohodil. Už mě začínaly pomalu docházet baterky a navíc tím, jak vysvitlo sluníčko to bylo jako běžet parní lázní. Prudkost stoupání na Sedlo mě docela překvapila a měl jsem co dělat, abych se na vrchol vyškrábal. Na vrcholu rozhledny to jeden starší pár, který se tam fotil komentoval, že mám přestat kouřit...:) Nakonec jsme si vyjasnili co a jak a dostal jsem echo, že se mám stavit o kus dál v restauraci, že tam obsluhuje krásná slečna. To jsem udělal a měli pravdu :)

Za Albrechticemi se mi podařilo ztratit značku, tak jsem pokračoval po silnici do Sušice, což mě po pár kilometrech přestalo bavit. Zkusil jsem stopa a na druhý pokus už jsem se vezl až na nádraží (děkuji hodné paní za svezení).

Krásný den jsem završil večerním posezením u ohně za zvuku kytar a dobrým pivem.

Odkaz na mapy.cz: http://mapy.cz/s/9Xsc
GPS záznam: http://connect.garmin.com/jsPlayer/506959618 - na konci jsem to zapomenul vypnout, takže final 33,5 km a 9,75 km/hod průměrná rychlost

100 km Jarním Šluknovskem 2014

Na Velikonoce jsem se těšil už dlouho dopředu, protože na Velikonoce naplánován dálkový pochod Jarním Šluknovskem, který patří do série závodů Československá tisícovka.

O půlnoci v pátek 18.4. jsme se seřadili na náměstí v Českém Dubu a čekali až nám totálně namol starosta popřeje štěstí do závodu a poté jsme vyrazili. Ze začátku hodně lidí vyrazilo dost velkým tempem, mě se nedařilo ani pomalým. Nohy si odvykly na kompresky a nějak se jim nechtělo šlapat. Po pár kilometrech se mi ale podařilo chytit tempo a pak už to šlapalo, jak dobře namazanej stroj.

V půlce stoupání na Ještěd jsme se seběhli do skupinky 4 lidí, ve které byl i můj parťák Tomáš pro celý zbytek pochodu. Na první kontrole na vrcholu Ještědu byla tráva ojíněná a kombinace mrazu a větru nebyla úplně příjemná. V seběhu jsem to pak rozjel co to šlo a dokázal se mě udržet jen Tomáš. Seběh vedl až do Machnína po krásné, ale náročné stezce, v mlze ve které bylo vidět tak na 2 metry. Většinu seběhu se mi z očí kvůli oslnění nasvícenou mlhou řinuly z očí potoky slz, ale o to to byl intenzivnější zážitek. V Machníně na nás čekala technická zajímavost Transbordér, který nás přepravil přes Lužickou Nisu k tajné kontrole.

Výstup dál pokračoval dlouhým stoupáním v husté mlze, takže jsme před sebou aspoň neviděli ten kopec. Kousek před napojením na červenou turistickou značku na vrchol Vápenný jsme trochu zakufrovali, v té mlze nebylo vidět ani do příkopu okolo cesty. Pod vrcholem bylo pěkně namrzlo, tak jsme se na kontrole nezdržovali a běželi do Rynoltic, kde měla být první občerstvovačka. Za přejezdem jsme minuly odbočku a zašli si skoro kilometr navíc. V kulturáku jsme dostali gulášovku, kterou jsem ani neochutnal. Měl jsem žaludek jak na vodě a polívka byla něčím cítit.

Když jsme vyrazili dál, tak už se rozednívalo a byla taková zima, že jsme běželi i do mírného kopce, aby jsme se zahřáli. Z Polesí přes Popovu skálu až k přechodu hranice do Německa jsme probíhali podle mě nejkrásnějším úsekem celého pochodu. Seběhy mezi skalami po měkkém písku jsme si opravdu užívali.

V Německu začala pro mě velmi nudná část po širokých upravených cestách, které byly zpestřeny pouze ve vrcholových partiích skalními útvary. Na Töpferu jsme měli za úkol spočítat schody na vrcholovou skalku, ze které byl krásný výhled na prosvícené mraky, které hnal vítr proti kopcům.
Postupně jsme oběhli Kurort Oybin po všech kopcích, které okolo něj jsou a v klesání, kde jsem už měl velký hlad nás s tajnou kontrolou (s věnečky) překvapil Olaf. Z toho, že ho vidím jsem měl ohromnou radost. Pak už jsme pokračovali zpátky do Čech přes Hvozd do Dolní Jasné na občerstvovačku na 75. km. Hospodský byl překvapený, že má plnou hospodu lidí, tak byl čas na údržbu, hlavně na pořádný promazání nohou.

Dál jsme pokračovali zase do kopce na Luž, nohy už pomalu začínaly tuhnout a tak už ty seběhli nebyly úplně na pohodu. Z Jiřetína byl strašně nudný úsek po cyklostezce až do Krásný Lípy. V tomhle úseku nás oba přepadla totální krize, ze které jsme se pak těžko dostávali. Po hodině strávené v hospodě jsem byl teprve schopen pokračovat na Vlčí horu a do cíle. Přes prameny Mandavy a po zelené do Valdeku už jsem jel na autopilota a těšil jsem se na horký maliny :) Nakonec si horký maliny dal i Tomáš.

Odkaz na Cykloservis: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=142811

Web závodu: http://jarnim-sluknovskem.webnode.cz/

Výsledky: http://2014.tonerman.cz/js7.html

Pochod za RUMcajzem

V sobotu 29.3. se v Jičíně konal tradiční dálkový Pochod z Rumcajzem, kterého se letos zúčastnilo přes 5500 lidí.

Já jsem se přihlásil na nejdelší 50 km trasu s tím, že si pořádně zatrénuji. S Honzou Gajdošem se domlouváme na ranním vlaku a do Jičína dorážíme před desátou hodinou. Hned za Jičínem jsem poznal, že v dlouhém triku je mi fakt horko a tak jsem až na Klepadla pokračoval na "Tonyho" pěkně bez trika. Po protlačení uspaným náměstím a nalezení naší řady u prezentace jsme nakonec na trasu vyrazili až po desáté hodině. Vyrazili jsme mírným během přes vesnice Kbelnice, Dílce, Železnice a Bradleckou Lhotu, ze které začalo stoupání na první kopec se zříceninou na vrchu Bradlec (542 m.n.m.). Cestou jsme sem tam předběhli nějakou skupinku, protože jsme na dlouhou trasu vyrazili mezi posledními, tak všichni byli už daleko na cestě. Při seběhu od hradu mi Honza ukázal, jak se běhá z kopce a to fakt nikdy nepochopím. Já bych se přerazil a pravděpodobně v plný rychlosti rozsekal o nějaký strom. Dál jsme pokračovali během asi jeden kilometr za osadu Tužín, odkuď začínalo táhlé stoupání ke kopci Kumburk, které jsme jen šli.

Ve stoupání docházíme nějakého chlápka. "Hele, ten chlap vypadá, jako Olaf. Né, Olaf má Inovejty a neposlouchá mp3. Hele, on má Inovejty. Jéé, čau Olafe." Olaf nám sdělil, že na zříceninu hradu na Kumburku to nestíháme, že cca za 25 minut končí kontrola ve vsi 2,5 km před námi. Tak jsme to napálili a byli v ní za 10 minut. Chtěli jsme si tam dát polívku, ale museli jsme se spokojit jen s malým pivkem a dvěma tatrankami. Naházeli jsme to do sebe a pokračovali během k nejvyššímu kopci na trase Tábor, protože do další kontroly bylo 8 km a měli jsme na to necelou hodinu. K rozhledně jsme to vzali zkratkou po sjezdovce a nahoře jsme měli krásnou rezervu 18 minut na 2 km z kopce ke kontrole a hospodě, kde jsme čekali vytouženou polívku. 

Z Tábora jsme to rozjeli tempem pod 4 min/km a spolu s námi se hecli dva kluci v kanadách. V seběhu jsme potkali skupinku s krásnými slečnami, se kterými jsme se poté potkávali až do konce pochodu. Na kontrole v Košově opravdu měli gulášovku, tak jsme tam zakufrovali docela dlouho. Dál cesta pokračovala přes krásný kopec Kozlov, z kterého byl krásný seběh při kterém jsme klesli o 150 metrů na cca půl kilometru. Dál jsme v klidu šli do restauračce u nádraží v Libuni, kde trávil prosluněný den Egon.

Z Libuně už trasa vedla okolo Prachovských skal do Prachova k poslední kontrole. Z Prachova jsme vyrazili během k Jičínu a připojilo se k nám pár lidiček, z kterých dva s námi zvládli běžet až do cíle na Valdštejnovo náměstí v Jičíně. Podali pěkný výkon po 50-ti km pochodu.

Po doběhu jsme se nechali v Jičíně nasměrovat do restaurace a zakončili krásný pochod okolím Jičína výbornými výpečky. Pak už nás čekala jen dlouhá cesta zpátky do Prahy.

Odkaz na mapu: http://mapy.cz/s/9wWq
Odkaz na Garmin: http://connect.garmin.com/jsPlayer/469759943#

Napříč Jizerskými horami

V práci jsem dostal volno, tak jsem ráno vyrazil přes Liberec a Raspenavu do Hejnice, která leží na okraji Jizerských hor. Když jsem vypadl z vlaku, tak na rozcestníku byla červená na dvě strana a ani na jedné Ořešník, tak jsem to vzal směrem ke kopci a po chvíli se přede mnou vyloupl nádherný kostel s klášterem. Neotálel jsem a hned jsem ho šel prolézt.

Z Hejnice cesta vycházela proti proudu říčky Smědá, aby se od ní po chvíli oddělila a začala strmě stoupat do svahu Ořešníku. V půl desáté dopoledne bylo ještě docela chladno, ale díky nachlazení jsem se potil, jak kdybych do toho kopce běžel. Takže během výstupu jsem se neustále oblékal a svlékal podle aktuálního stavu. Asi v půlce stoupání jsem předešel pána, který si to nahoru krosil s berlemi, což moc nechápu (kdo tam někdy byl, tak pochopí).

Z Ořešníku cesta pokračovala k nejvyššímu vodopádu Jizerských hor Velkému Štolpichu (nic moc, spíš taková kaskáda). Na vrcholu vodopádu byl přes něj most, ale zbyl z něj jen ocelový rám. Během toho, kdy jsem z něj fotil jsem měl trochu stažený půlky, ale dalo se to přejít. Ale nedokážu s představit, jak by přes to přecházela rodinka s malými dětmi.

Od rozcestí U Tetřeví Boudy jsem se napojil na Hřebenovku, po které jsem šel asi 2 kilometry než jsem po zelené turistické značce začal klesat do údolí Černého potoka. Když už jsem tu byl, tak jsem chtěl vidět i vodopád na Černém potoce, který se ale nachází v nadmořské výšce cca 600  metrů nad mořem. Vodopád mě nakonec moc nezaujal, ale za "odměnu" jsem si mohl vyšlápnout zpátky na hřeben na Frýdlantské cimbuří, kde jsem si chtěl dát oběd.

Vyhlídka z Frýdlantského cimbuří byla opravdu nádherná. Sedl jsem si vedle vrcholového kříže a pod nohami jsem měl skoro půl kilometru hluboké údolí Černého potoka, říčky Smědé, celý Frýdlantský výběžek a nejvyšší český vrchol Jizerských hor Smrk ( 1 124 m.n.m.). Opravdu nádherné místo na oběd.

Z Frýdlantského cimbuří jsem pokračoval po žluté turistické značce přes Polední kameny, po úpatí Smědavské hory na rozcestí Pavlinova louka, kde jsem se párkrát propadl do potůčků pod rozbředlým sněhem. Po deštích by tento úsek byl průchozí snad jen ve vysokých holínkách. Z Pavlinovo louky už to byl jen kousek z kopce na Smědavu, kde jsem nezaváhal a hned jsem si dal pivko. Na cestě z Pavilnovy louky do Smědavy jsem potkal dva lyžaře na cestě víceméně bez sněhu, jeden je nesl v ruce a druhý jel příkopem...:)

Ze Smědavy jsem měl namířeno po zelené turistické značce přes Mariánskohorské Boudy k Protržené přehradě z roku 1916 na Bílé Desné. Značení bylo jen velmi sporadické a tak jsem přešel odbočku, ale nakonec mě můj orientační nesmysl navedl k přehradě z druhé strany. Úsek ze Smědavy byl víceméně dost nezáživný po široké cestě, místy vyskládané panely a pokryté mokrým sněhem a ledem. V tomto duchu pokračoval i následující úsek, kdy jsem se po žluté turistické značce přemístil na silničku vedoucí ze Smědavy k přehradě Souš. Po této silnici jsem pokračoval až kus pod hráz, kde se cesta ponořila do údolí Černé Desné. Černá Desná má pod přehradou Souš velký spád, který překonává mnoha stupni a vodopády. Údolí je velmi krásné, ale měl jsem čas tak akorát abych stihl vlak z Tanvaldu do Prahy, tak jsem údolím lehce proklusal a pokračoval jsem během i přes obec Desná až do Tanvaldu.
Vlak z Tanvaldu jel skoro 3 hodiny velmi krásnou přírodou, ale kochat jsem se mohl jen první půl hodinu, pak už padla tma.

Mapa: http://mapy.cz/s/9poZ

Brtnické ledopády 2014

S Jardou jsme dorazili do Valdeku na prezentaci asi hodinu před odjezdem autobusů na start do Waltersdorfu. Na start jsme dorazili v 21:30 a po chvilce na vymrznutí jsme vyrazili přes vesnici k hranici s Českou republikou, kde byla první tajná kontrola. Pak už začal první výstup v hlubokém sněhu na vrchol Luź (792 m.n.m.). Trasa pokračovala z Luže na Tolštejn, kde nás po deseti kilometrech čekala první čipová kontrola a kofola. Na všech vrcholcích se do nás opíral velký vítr, který v nárazech dosahoval až 120 km/h. Na nedalekém Ještědu naměřili 170 km/h.

Noční část dál pokračovala přes vrcholky Velký Buk (736 m.n.m.), Klíč (759 m.n.m.), Bouřný (703 m.n.m.) a Pěnkavčí vrch (792 m.n.m.) až na Tolštejn (670 m.n.m.), kde na nás čekala výborná zelňačka. Hned po startu jsem začal volně s vědomím, že minulý víkend byla Lysá hora a v týdnu velký životní mezník ve formě státnic. Ale už po seběhu z Luže mě začalo bolet koleno (průběžně bolelo celý leden) na levé noze, což se zhoršovalo tak, že z Bouřného už jsem pajdal jako invalida a byl jsem rád, že jsem se doplazil na Tolštejn. Tam jsem byl na 100% přesvědčený, že končím. Ale po hodince spánku jsme se ještě s jedním závodníkem hecli, že to zkusíme aspoň do Krásné Lípy, kde začínala denní část.
A vypadalo to, že jsme udělali dobře. S čerstvou silou jsme proletěli přes Jedlovou (774 m.n.m.) a nejhezčí vrchol závodu Malý Stožec (659 m.n.m.) a v 10:00 jsme dorazili na výborný guláš na čipové kontrole v Krásné Lípě. Parťák byl ve vsi ubytovaný, tak se šel do hotelu usušit, že za hodinu a půl budeme pokračovat. Po nějaké době dorazila do restaurace Eliška, se kterou jsem nakonec pokračoval dál, protože parťák nedorazil.

Z Krásné Lípy jsme vyrazili, po chvilkovém zaváhání kudy vyrazit z náměstí, pohodovým tempem směr Kyjov. V Kyjově začínala nejkrásnější část cesty přes Kyjovský hrádek a následně okolo ledopádů do osady Kopec :)

V Kopci se nacházela čipová kontrola, kterou jsme si o dalších 16 kilometrů ještě jednou zopakovali. Kontrola se nacházela v krásné restauraci, kde jsme dali celkem rychlou polívku a za světla vyrazili do údolí Brtnického potoka a říčky Křinice. To nám vyšlo akorát, protože chvilku po kontrole na Hemannseku jsme už museli nasadit čelovky. Dál mi cesta přišla trochu nezáživná, ale to bylo nejspíš tou tmou (nějak mi ta tma leze na mozek) a lehčí krizí v okolí Bílého potoka, kde mi asi 3 kilometry dlouhý úsek přišel skoro nekonečný. V Kopci jsme tentokrát dali regulérní večeří a to penne s bazalkou a horkou čokoládu. To byla slast.

Z Kopce do Brtníků na poslední čipovou kontrolu to šlo velmi rychle a zábavně, protože se mi Eliška smála pro mojí neschopnost zapamatovat si název Brtníků. Pořád jsem tvrdil, že jdeme do Rumburka. V Brtníku alias Rumburku jsme se naposled ohřáli a do mrazu jsme poté vyrazili již ve třech, doplnění o Josefa. Hned ve vsi jsme vyrazili jinam než jsme měli, ale po chvilce jsme se napojili na další dvojici, se kterou jsme vyšli z Brtníka. Cestou na Vlčí horu (580 m.n.m.) jsme se trhli a na vrchol jsme vyšli jak rozjetej vlak. Pak na mě přišla krize, začalo mi být špatně od žaludku a do mírného stoupání k prameni Mandavy jsem jel na autopilota a jen jsem se uhýbal neexistujícím drátům, které jsem před sebou pořád viděl. Krize mě přešla někde okolo kopce Hrazený a už jsem si zase mohl s ostatními povídat. Následovalo nekonečných asi 10 kilometrů do cíle přes poslední kopec Vlčice a bažiny a spousty zákrut, které by dokázali rozbrečet i kámen. V cíli nás přivítal potlesk od slavících rychlíků a my jsme mohli jít v klidu padnout do vymrzlé chatky.

Děkuji Elišce za to že se mnou vydržela neuvěřitelných 15 hodin a že mě vytáhla ze všech krizí. Bez ní bych byl na trati možná ještě teď.

Reportáž od Elišky: http://eithne.pise.cz/360-brtnicke-ledopady-2014.html
Web závodu: http://www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm
Výsledky: http://2014.tonerman.cz/bl7.html
Mapa: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=142403
           http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140820
Na občerstvovacích stanicích jsem strávil cca 5 hodin :)

24 hodin na Lysé hoře

Konečně mám po státnicích a je čas sepsat dojmy z extrémního závodu 24 hodin na Lysé hoře. 

V pátek jsem vyrazil vlakem přes Prahu a Ostravu do Frýdku-Místku, kde na mě už čekal Martin Ryzí. Večer jsme ještě dojeli nakoupit něco k jídlu na závod a na akreditaci do Ostravice. V Ostravici jsme zjistili, že nemůžeme zaplatit 500 Kč zálohu pětistovkou, což bylo docela zábavné. K večeři nám udělala Martinova mamka výborné langoše a pak už jsme se jen chystali na sobotní start závodu.

1. kolo:

V 11.00 byl závod odstartován. Ze startu si toho moc nepamatuji, nemam rád davy, a tak jsem se jen snažil neztratit Martina. Ze začátku se po asfaltu běželo hodně rychle a i následný přechod do prudkého stoupání za Butořankou byl na mě moc rychlý, ale bylo lepší z davu nevypadnout. Při přechodu na cestu vedoucí po vrstevnici jsem se dotáhl za Martina, který mi ve stoupání trochu utekl a pokračovali jsme na Malchor a na Lysou horu. Díky vysokému tempu jsem chlad na vrcholku ani moc nevnímal, pouze jsem přetáhl šátek přes obličej. Hned po pár metrech seběhu jsem sebou flákl na zem, což se ještě párkrát opakovalo, tak jsem natáhl nesmeky a pokračoval dál. Poprvé jsem běžel s nesmeky a asi jsem neměl úplně dobrý výběr, pořád mi padali a shrnovali se na stranu, což mě neskutečně vytáčelo.

2. kolo:

Na Sepetné jsem rychle zamířil do tělocvičny pro banán a zbavit se zamrzlé flašky s vodou. Po pár minutách už jsem volnějším tempem stoupal opět na Lysou. Na Malchoru se do mě dala zima a chtěl jsem si vyndat z batohu větrovku, ale nepodařilo se mi rozepnout zamrzlý zip, tak jsem musel protrpět sjezdovku až na vrchol, kde jsem hned zapadl do domku Horské služby k rozpáleným kamnům, abych rozmrzl. Po patnácti minutách jsem vyrazil dolů, ale pořád mi byla strašná zima. Prsty u rukou mě začali strašně bolet, a tak jsem scházel půlku kopce s rukama zastrčenýma pod větrovku. Bolest přešla asi po půl hodině, a pak jsem v rámci možností sklusal do Sepetné, kde jsem na hodinu a půl zalezl do spacáku a rozmrzal.

3. kolo:

Na třetí kolo jsem na sebe nabalil všechno co jsem měl a za svitu čelovky jsem se znovu vydal do svahů Lysé hory. Na vrchol jsem vystoupal celkem bez problémů, ale následný sestup už pro mě začal být utrpením. Běhat po ledosněhošutrech, aniž bych si zlomil nohu opravdu neumím, tak jsem jen zvolna sklusával dolů.

 4. kolo:
Zase jsem si dal pauzu, teď asi jen 45 minut a vyrazil jsem opět do mrazu. Tempo už jsem měl ale hrozně pomalé a velkou rychlostí mi začala docházet síla a hlavně chuť pokračovat dál v tomhle počasí. Navíc kroužit dokola pořád po té samé trase není zrovna můj šálek kávy. Nakonec jsem se na vrchol vyškrábal za strašné 2 hodiny a po zjištění, že u Horské služby si neodpočinu (bylo zamčeno), jsem začal klesat. Nohy ani hlava už nezvládali, tak jsem jen volně šel, jen občas jsem udělal pár rychlých kroků. Asi po patnácti minutách jsem při jednom pádu zjistil, že mi chybí jeden nesmek a začala teprve pořádná sranda (i když já se moc nebavil). Cesta dolů mi trvala neuvěřitelnou hodinu a půl.

V 11:45 jsem to zabalil, prolil se horkým čajem a pokusil se rozmrznout ve sprše.
Závod jsem přežil, ale vím že na závod typu LH se už nevrátím. Kroužit dokola na jednom okruhu není moc zábava a za 600 Kč startovného bych si představoval větší servis než 2x2 dcl bujónu s nudlemi na 24 hodin závodu. Navíc si myslím, že by se hodila občerstvovačka s čajem i na vrcholu Lysé (minimálně v počasí, které letos panovalo).

A v tuto chvíli, kdy píšu tento článek mám již za sebou i úspěšné státnice a těším se na Brtnické ledopády.

Web závodu: www.lh24.cz

Po hranicích okolo Nových Hradů

Konečně se mi podařilo překecat bráchu, aby se mnou vyrazil na výlet. Za cíl jsme nakonec vybrali cestu po hranici v okolí Nových Hradů. Před devátou ráno, jsme vypadli z vlaku na zastávce Vyšné do mrazivého ale jasného rána a vyrazili jsme k červené turistické značce, která vede po tzv. signálce. Po červené jsme urazili prvních pár kilometrů k hraničnímu přechodu Nové Hrady/Pyhrabruck, od kterého už jsme pokračovali po červenobílých patnících. Cesta nejdříve klesla k Novohradskému potoku a Kamennému rybníku, u kterého se vedle hráze nachází ohromný Hraniční kámen (je to takový valoun asi 8 metrů vysoký).

Po hranici vedla krásná vyšlapaná cesta až na horu Mandlstein (874 m.n.m.), která postupně stoupala a klesala až pod zmiňovaný vrchol, kde následoval až závěrečný trhák k vrcholové vyhlídce z mohutného skalního bloku.

Vrchol a vůbec celý Mandlstein nás oba hodně překvapil. Takový skalní komplex a vyhlídkové molo s volně přístupným dalekohledem na vrcholu jsme nečekali. Po kochačce jsme dali očekávaný oběd a vrátili se kousek po výstupové trase k místu, kde hranice odbočila a pokračovali jsme směrem k pralesu Hojná Voda.

Po pár kilometrech, kdy už to vypadalo, že Vendovi upadnou nohy, jsme se dostali do podmáčeného území okolo prameniště říčky Stropnice. Stropnice pramení pod jihovýchodními svahy Vysoké a odvádí vodu z Hojnovodského pralesa, který je charakteristický stálou hladinou podzemní vody, vystupující nad úroveň terénu. Prales nemá nijak divoký charakter, ale rostou v něm staré mohutné smrky a buky a po zemi se válejí obrovská torza padlých stromů obrostlých choroši. Právě díky vysokému podmáčení se zde uchytí jen velmi odolné rostliny a jejich následný vývoj není vůbec lehký, proto les působí uklizeným dojmem.

Odkazy:

http://connect.garmin.com/activity/429001133

http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=141789