Je tři dny po závodu a já pořád chodím jako kačer. Stehna a kotníky mám mimo provoz.
Co tomu předcházelo? Už v Liberci na Ještěd Skyrace jsem běžel s bolavou nohou, o které jsem si myslel, že je to zánět okostice. Po závodě už byla bolest tak neúnosná, že jsem musel úplně přestat trénovat. Po třech týdnech bolest sice přešla, ale z vnitřní strany kolem holenní kosti jsem měl cca 1 cm tlustou bouli od kotníku až po lýtko. Doktorka na to zkušeně koukla a prohlásila, že je to buď utržená okostice nebo krevní sraženina mezi ní a kostí. Výsledek byl stejný, stále se neběhalo. Začal jsem plavat, nejdříve bez nohou, později jsem si udělal i osobáček na 3 km (58 minut). Po pěti týdnech jsem si půjčil od táty kolo, abych aspoň trochu připravil nohy na 86 km v Alpách, kam jsem byl od podzimu přihlášený. Do poslední chvíle jsem nevěděl zda pojedu. První pokus o běh skončil po půl kilometru (ale asi jsem na tu bolest myslel tak usilovně, že jsem ji prostě cítit musel), druhý výběh na 3 a půl km ještě nebylo ono, ale potřetí už se nohy cítily dobře. Na udržení kondice během zranění jsem tedy uplaval cca 19 km kraulem, najel na kole 160 km (seděl jsem na kole asi po pěti letech) a uběhl 18 km. Během rekonvalescence jsem se navíc snažil posilovat trup, záda a ruce. Na konci června mě ale ještě čeká ultrazvuk.
Do Rakouska jsem nakonec vyrazil s plánem trasu Hochkönigmana ujít, pokud mě noha nevystaví stopku. Navíc jsem měl hodně strach z tréninkového výpadku. Odhadoval jsem, že za 20 hodin bych to mohlo zvládnout. V místě konání závodu Maria Alm am Steinernen Meer jsem se před startem setkal se zbytkem českých běžců. Startovalo se o půlnoci, tak jsem si ještě hodinku schrupl v autě za bubnování deště.
 |
| Od hor se žene mrak |
 |
| Trochu víc prší, pod stanem je plno |
 |
| Maria Alm |
 |
| Kostel v Maria Alm |
Před startem naštěstí přestalo pršet a tak stoupání ze vsi, skrz zábavní park na kopci Natrun, už probíhalo ve vlahém nočním vzduchu. Vyrazil jsem z úplného konce startovního pole vědom si svých aktuálních schopnost a tak to probíhalo celý závod. První kopce až na občerstvovačku v Hinterthal byly za normálního stavu příjemně běhatelné, tak jsem si je ještě s radostí pěkně vyšel. V sebězích jsem nikam nechvátal, abych náhodou nedopadl na nohu nějak moc prudce a pomalu jsem ukrajoval kilometry. Na občerstvovačce jsem se potkal naposled s Michalem Novákem a Michalem Dobiášem, který zde s výronem kotníku skončil. Strčil jsem si do pusy kus sýra a výbornou klobásku a šel dál. Nebyl důvod se při mém tempu ještě zdržovat na občerstvovačce.
Poté jsme stoupali až pod stěny Hochkönigu. Chvílemi se roztáhli mraky a kolem čtvrté hodiny, v začínajícím rozbřeseku, se nám ukázali majestátní stěny tohoto vrcholu. Zde někde kolem 25. kilometru mi začaly docházet síly. Nekonečné zatáčky mě najednou přestali bavit, ale naštěstí jsme po chvíli dorazili na další občerstvení u Arthurhausu na 29. km.
 |
| Sbíháme, padáme |
 |
| Nekonečný seběh do Mühlbach am Hochkönig a výhled na kopce, na které budeme pokračovat |
Odtud se stoupalo po šotolince na kopec Hochkeil (1 782 m.n.m.). Z něj jsme sbíhali do vesnice Mühlbach am Hochkönig. V třetině kopce jsem si musel sednout a dát se do kupy. Už se mi nikam nechtělo, 50 km před sebou a já to chtěl zabalit. Tady kolem mě proběhl Vláďa Kádner. Dojedl jsem výborné Corny Brownies a pokračoval dál do údolí. Poslední 2 km vedli po asfaltce, kde jsem dokonce místy chodil, i když to bylo stále z kopce.
Ve vsi zase jen rychle bábovku a klobásku a útrpně vstříc vertikálnímu kilometru na Schneeberg (1 936 m.n.m.). Po půl hodině dávám pauzu na gumové Princezničky. Sklon kopce byl opravdu smrtící a já si představoval, jak se to běhá při závodě (tedy neuměl jsem si to představit). Někde v půlce kopce jsme se cesta připojila pod lanovku a stoupala k vrcholové stanici. Tam se dala doplnit voda a dál stoupat mlhou na vrchol, který už nebyl daleko. Za vrcholem se občas začali objevovat i průhledy mezi mraky a konečně jsme sem tam něco zahlédli. Cesta dál po hřebeni byla celkem příjemná, ale konečný seběh do Dienten am Hochkönig byl pro mě opět smrtící. Cestou dolů jsem měl dvě zastávky, protože už jsem se neudržel na nohou.
 |
| Selfie na Schneebergu vyjadřuje moje pocity dostatečně |
 |
| Ztraceni v mlze |
 |
| Vrcholový kříž na Schneeberg (1 921 m.n.m.) nad Mühlbach am Hochkönig |
 |
| Hochkönig (2 941 m.n.m.) se nám ukázal |
Na občerstvovačce na dolní stanici lanovky jsem si na chvíli lehl na zem a vleže naobědval. Koukal jsem se při tom na čilé maratonce, kteří se k nám zde připojili. Skrz vesnici jsem pak šel s jedním čechem, který se účastnil právě maratonu. Na hlavu nám svítilo sluníčko a my stoupali po nepříjemné silničce do hor. Během stoupání na Klingspitz (1 988 m.n.m.) jsem si musel třikrát oddáchnout ve stínu a na chvíli se vzpamatovat. Výstup končil závěrečným trhákem, po kterém na vrcholu se stanem čekala kontrola od Horské služby. Nafotil jsem pár fotek, včetně nejvyššího bodu trasy, který se konečně ukázal.
 |
| Cestou na Klingspitz (1 988 m.n.m.) |
 |
| Zprava z údolí jsme přišli |
 |
| 21 km do cíle a v cestě stojí tenhle kopec |
 |
| Směr postupu, kopec vlevo a pak na ten se sněhem |
 |
| V Maria Alm právě prší |
 |
| Monumentální stěna nad jezerem Hunsteinsee |
 |
| Všudypřítomný ostnatý drát cestou na Hundstein |
 |
| Hundstein (2 117 m.n.m.) - chata Statzerhaus |
Na nejvyšší kopec celého masivu Dientener Berge - Hundstein (2 117 m.n.m.) to bylo asi hodinku cesty po hřebeni. Cesta tu ale moc není a pokud je, tak je plná bahna, jako většinu celé trasy. Cestou jsme přešli přes první sněhové pole, přehnala se přes nás první přeháňka a za pomoci nataženého lana se vyhoupli přes zbytek séraku pod vrcholem Hundsteinu. Tady jsem už nutně využil WC na místní chatě. Na místní poslední občerstvovačce spořádal další porci bábovky a vyrazil na hřeben k poslednímu kopci (tedy podle mapičky na startovním čísle). Po prudkém seběhu jsme přetraverzovali první kopeček, proběhli krásný úsek po hřebínku a začali stoupat na Schönwieskopf (1 995 m.n.m.). Před sebou jsem měl větší skupinku, tak mě to nutilo držet tempo. Na vrchol jsem se těšil s tím, že je poslední, ale když jsem z vrcholu viděl závodníky stoupat na kopec před námi, tak jsem z toho byl docela nešťastný. Toto se opakovalo ještě dvakrát. V cestě nám stála ještě hora Schwalbenwand se svými 2 011 m.n.m. Tady jsem skupinku dohnal, ale po pár stech sklesaných metrech jsem si musel na chvíli odpočinout, takže mě znovu předběhli. Cestou do údolí jsme musel odpočívat ještě jednou, ale závěrečných 5 km po silničce jsem běžel a vidinou času pod 19 hodin. Pro úplnost a možnost otestovat novou bundičku od High Point ještě přišel pořádný slejvák, takže jsem cílem proběhl klasicky za deště v čase 18:35:51 na 56. místě v mužích z 70-ti (15 nedokončilo).
 |
| Tenhle kopeček jsme nečekaně podbíhali |
 |
| Zeel am See a o trochu vyšší hody v mraku |
 |
| Pohled v protisměru na Hunstein (2 117 m.n.m.) |
 |
| Celý tento hřeben byl na mapičce jako jeden kopec...:) |
 |
| Nástup do posledního seběhu. Stahují se mračna. V údolí Saalfelden. |
 |
| Asi nejhezčí finisherská medaile, kterou mám |
Po doběhu jsme si v cíli blahopřáli se závodníky, s kterými jsme se půlku tratě míjeli a na chvíli pokecali s Honzou Paškem, který to dal za skvělých 14:02 na 17. místě. Spáchal jsem na sobě hygienu v překvapivě teplé sprše, snědl večeři a vydal se na cestu domů. Takovou blbost už v životě neudělám. Na dálnici jsem stavěl každých 20 minut na odpočívadle, protože už jsem nedokázal držet rychlost ani vlastní pruh. Naštěstí jsem v půl jedný v pořádku dojel domu.
 |
| Šťastně v cíli |
Doslov
Odhlašuji se z Orobie ultra trail a tímto končím se závody nad 10 hodin. Nemám na to fyzicky ani psychicky. Běhám v přírodě a horách, protože jsem v nich rád. Ale v jistou chvíli se pro mě tyto akce stávají utrpením. Zde to bylo už od cca 25 km až do cíle. Vloni na GGUT to samé.
Jedinou radost mi udělala průměrná tepovka 136.
Odkazy:
