Konec ledna a po roce jsem zpátky na Brtnických ledopádech, prvním dálkovém pochodu v roce 2015. Okolo deváté večer přijíždíme do Mikulášovic a teploměr v autě hlásí neuvěřitelných -8 stupňů. Rychlá registrace, zabírám si místo na spaní v učebně se slonem (číslo 2) a pak už klasická příprava. Zjišťuji, že mám utržené poutko u návleků, tak je opravuji sešívačkou a doufám, že aspoň chvíli vydrží.
V 23:00 Olaf vypouští stohlavé stádo bláznů do ledové noci. Nechávám si utéct čelo závodu a na několik pokusů upravuji dotažení tkaniček. Běžíme přes Mikulášovice a po dvou kilometrech odbočujeme na zasněženou louku a začínáme stoupat na Tanečnici (597 m.n.m.), která je prvním kopcem na trase. Hned na začátku louky ale zastavuji, zapínám telefon a pokouším se fotit. Aspoň nepřepálím start.
Cesta je už pěkně prošlápnutá, takže čerstvý sníh nedělá žádný problém. V chatě pod rozhlednou je první čipová kontrola. V rychlosti zde přerovnávám popruhy od kalhot, aby mi nesjížděly z ramen a s rozhodnutím trochu přidat, to pouštím z kopce. Po chvíli koukám, že mám rozepnutou kapsu, ve které nosím itinerář s kartou na záznamy kontrol. Okamžitě to otáčím a běžím zpátky. Na kontrole se ptám, jestli to někdo nedonesl a mířím dál v protisměru. Na začátku klesání, dostávám vnuknutí, jestli jsem itinerář náhodou nezaložil jinam. Samozřejmě je v kapse v bundě. Chrlím ze sebe nadávky a pokračuji již správným směrem dál.
Posněžená cesta příjemně klesá a já předbíhám jednoho člověka za druhým. Z Wachbergu (496 m.n.m.) sbíháme do německé vesničky Saupsdorf, kde podle itineráře máme pokračovat po červené značce. Na rozcestníku ukazuje rovně, tak běžím dál. Běžci za mnou se to nezdá, ale já stejně jdu. Po chvíli zjišťujeme, že jsme opravdu jinde, tak to bereme svahem na silničku v kopci nad námi, po které správně máme jít. Na konci louky vidím čelovky, tak mě to žene dál. Po chvilce ale přibíhám k prvním schodům, které opatrně scházím. Pod schody čeká Honza Sedlák s tajnou kontrolou. Beru si od něj jen kousek banánu a pronásleduji po asfaltu dvojici přede mnou. Odbočujeme ze silnice do prudkého kopce a po chvíli se dotahuji na skupinku s Honzou Pačesem a psem Ekim. Běžíme po krásné cestičce ke kontrole na vyhlídku Grosses Pohlshorn (378 m.n.m.) ze které sestupujeme po schodech do údolí Křinice. Tady teprve dobíhám Peťu s Evkou. Následuje dlouhé stoupání na Grosser Winterberg (556 m.n.m.). Těsně před koncem stoupání mě chytne křeč do levého stehna, tak do sebe rychle hodím dvě pilulky magnésia a doufám, že to rychle přejde. Na vrcholku chvíli hledáme kontrolu, která zde není a ani nemá být, jak brzy zjišťujeme,a pak rychle upalujeme do Schmilky, která se nachází na břehu Labe o 400 výškových metrů níže. Skupinka běží pěkným tempem, ale já najednou padám po hubě přímo do sněhu se strašnou bolestí. Křeč se mi zakousla do lýtka a já se jen válím po zemi a nejsem schopný bolestí nic dělat. Ostatní mě rychle zvedají ze země, během chvilky se mi podaří nohu narovnat a pokračujeme dál. Křeče mě berou už do celých nohou, tak v závěsu drtím ty nekonečný schody. Ke konci už to začíná být hodně dlouhý, ale nakonec nás cesta vykopne ve Schmilce, kde probíháme okolo pěkného starého mlýna. Dál JDEME po silnici okolo Labe zpátky do Čech, do Hřenska. Po žluté značce opouštíme Labe a stoupáme mezi skalami přes Písečný vrch do Janova, kde na nás čeká druhá čipová kontrola a první občerstvovačka. Od půlky stoupání už vlaji ve skupince a jdu úplně nadoraz. Spací krize jako hrom a dopředu mě žene jen nedaleká občerstvovačka. Plán je jasný, musím se na chvilku vyspat. Sním rohlík se salámem a okamžitě mi padá hlava na stůl. Okolo se střídají lidé, ale já restauraci opouštím až po hodině a čtvrt s Jardou a Alešem.
Společně vylezeme na rozhlednu na Janovském vrchu, na které pořádně fouká. V dálce vidíme problikávat čelovky lidí, kteří už probíhají po Gabrielině stezce pod skalními stěnami. Přes louku jdeme pod jasnou noční oblohou dál, ale chůze, to je smrt pro mou duši, tak zase začnu popobíhat. Nohy mají pořád tendenci se kousat, takže jen velmi pomalu. Opatrně scházím schody do Divoké soutěsky, na jejímž dně teče říčka Kamenice. Ty schody jsou docela divočina, ale za chvíli jsem dole. V následujícím trháku do Mezné to nikam netlačím a jdu pomalým tempem krok za krokem. Další úsek po žluté značce až na drobné výjimky celý běžím až k rozcestí Tři Prameny, od kterého začíná stoupání k Pravčické bráně. U kontroly pod Pravčickou bránou znovu doháním skupinku vedenou psem Ekim a hned pokračuji stíhat další čelovky, které mě před chvílí míjeli v protisměru.
Pomalu přichází rozbřesk a já běžím po krásné cestě kopírující patu skalních stěn. Chvílemi běžím chvílemi jdu podle toho jak zrovna klesá nebo stoupá cesta. Ve chvílích, kdy se do skal zařezává nějaké údolíčko je vidět čelovky běžící na druhé straně a to mě neskutečně nabuzuje. Na Mezní louce už je krásný den a já si ve stoupání po nekonečných schodech na vrch Větrovec (450 m.n.m.) můžu ukroutit hlavu. Na Větrovci fotím východ slunce a při pohledu na Růžový vrch je mi hned jasné, podle čeho se tak jmenuje. Ty dopadající paprsky v kombinaci se sněhem způsobují růžové zbarvení. Nebo jsem měl halucinace...Postupně předbíhám další lidi a užívám si úsek z Malé Pravčické brány na hrad Šaunštejn. Na hradě fotím na všechny strany. Dohání mě vzpomínky, jak jsme tady lezli s bráchou jako malý špunti a prozkoumávali kdejakou díru. Pak rychlý seběh do Vysoké Lípy na výbornou bramboračku a ranní kávičku.
Z restaurace vychází pár lidí několik minut přede mnou, takže pokračuji ve hře doběhni-předběhni. Každou chvíli se mi v hlavě osvěžují vzpomínky na dávno zapomenutá místa, jako je rozcestí Pohovka (ve spojení se smrtícím stoupáním z Jetřichovic) a vyhlídka Rudolfův kámen, na kterou právě míříme. Pod skálou dobíhám celou skupinu lidí a po horolezecké vložce si vychutnávám rozhled z vrcholu. Dolů pak hrdinně sjíždím po zadku. Jistota je jistota.
Napojujeme se na žlutou značku a po ní prostupujeme skalním městem. Cesta je v jednom místě zpestřená skalním prostupem Úzké schody, kde dostávají stehna pořádně zabrat. Po průstupu hned nakopávám motory a skupinku nechávám za sebou. Občas předbíhám další lidi a přes Doubici stoupám k vrchu Spravedlnost (533 m.n.m.), kde čekám dlouhý výstup. Nakonec je to úplná pohodička. Při sestupu jsem ale trochu zmatený itinerářem, který říká že se máme vrátit na silnici a odbočit doprava. Místo má stejný název jako měla odbočka v Doubici, tak se po silnici vracím na místo,odbočuji po silnici. Okolo jdoucí turisti mají stejný směr a to mě trochu utěšuje. Cestou vyhlížím avizované vlastní značení, ale chůze do kopce po ledem pokryté silnici mě ubíjí. Když dorážím na místo, kde silnici křižují turistické značky, tak už vím že jsem úplně mimo trasu. Na rozcestníku je směrovka na Karlovu vyhlídku. Vyrážím tedy po ní, že tam se napojím na trasu. Cesta ale není prošlápnutá, pouze po ní projel nějaký běžkař. Když dorážím pod závěrečné stoupání a pod vrcholem vidím Andreu Lukoszovou, tak mam nervy v kýblu. Takovou dálku jsem byl před nimi. Cestou z kopce mi úplně dochází a dává se do mě strašná zima. Snažím se imitovat běh, abych se trochu zahřál. Různě cvičím s rukama, aby mě přestali mrznout, ale nic nepomáhá. Úplně vyčerpaný dorážím do restaurace v Krásné Lípě, kde končím. Cesta dál vůbec nepřichází v úvahu.
V Krásné Lípě se v 15:00 střídají lidi na kontrole, tak mě sebou berou do Mikulášovic. Tady v cíli už sedí vítězové, tak se k nim připojuji a zjišťuji, jak to vlastně dělají tyhle mašiny. Postupně pak dáváme sprchu, večeří a večer se s ostatními v převleku za živé mrtvoly účastníme ledobálu.
Brtnické ledopády jsou podle mého mínění nejkrásnější dálkový pochod v Čechách. Hlavně letošní trasa, během které jsme prošli většinu nejkrásnějších míst Národního parku České Švýcarsko. Navíc nám krásně vyšlo počasí. S podaným výkonem jsem velmi spokojen. S únavou z minulých dvou pracovních týdnů se bohužel nedá moc dělat, ale radost z toho že jsem schopný běhat i po šedesáti kilometrech v takto náročném terénu je veliká. Mám radost, že trénink posunuje mojí výkonnost k lepšímu.
Nově jsem zapracoval na způsobu stravování během pochodu. Vše fungovalo jak mělo a pořád jsem něco pojídal. I když jsem si hrál na pojízdný bufet.
PS: Jako drobná poznámka, server Cykloserver v oblasti Širokého vrchu žlutou turistickou značku ani nezná.
.jpg)
.jpg)
