neděle 23. listopadu 2014

Loučení s turistickým rokem 2014

Trochu se mi v hlavě míchají pocity a přemýšlím jak začít psát o mém posledním ultra roku 2014. Do Ústí nad Labem jsem jel s tím, že zkusím kolik vydržím. Přece jen 170 km je daleko i autem. Do hodně náročných tréninků se v týdnu ještě přidala rýmička, tak jsem vyrazil s tím si co nejlépe zaběhnout 1. etapu a pak čekat, jak to půjde dál.

Z práce vyrážím dřív, aby mi ani dvojnásobná rezerva nestačila na to dostat se na nádraží včas. Stíhám tedy dojít na večeři k číňanovi a dalším vlakem se přesouvám na sever republiky do Ústí nad Labem. Ve vlaku zkouším něco naspat do zásoby, protože předpoklad je takový, že do neděle už moc šancí vyspat se nebude. Chvíli hledáme základnu, ale pak už se vítáme se známými. Následuje povinná diskuse co nohy, trénink, nemoci a práce. K tomu nějaké to pivko a pak hurá na kutě.

1. ETAPA

Noc byla jedním slovem HROZNÁ. Každou půl hodinu vzhůru, díky neustálému pendlování účastníků a pronikavému hlasu jedné osoby. Ranní rozsvícení v celé tělocvičně, když půlka lidí ještě spí taky není asi ideální. Jednoduše, nesnáším vstávání !!! V půl čtvrté odprezentovat, připravit a vyrazit do tmy na vlak. Na 1. etapu vyrážím podle mě dost nalehko (plán je víc běhat, dokud je sil ještě dost), podle Petry Mückové nabalený jak sněhulák. V 5:00 nás pak Olaf vypouští do tmy. Startujeme pod dohledem nádražácké paní, která si vychutnává ranní cigárko a okolo projíždějící jednotky městské policie. Od nádraží probíháme vesnici Bohosudov a Krupka. Na čele se drží László Barta, tak s ním nějakou dobu držím krok, abych se podíval jak běhají UFO běžci. Jakmile začne cesta víc stoupat, tak zpomaluji, a před nástupem pod lanovku se zařazuji do hada čelovek mizejícího ve tmě. Při prohlížení trasy před závodem jsem čekal pozvolné stoupání, ale realita je úplně jiná. Stoupání v první části dosahuje sklonu okolo 25%, místy prolézáme pod nízkými stromky (až mi vypadává flaška z přední kapsy) a maliním. Had čelovek pomalu jak na B7, zkouším to marně fotit. Je to super, stoupám jako dým. Jediné co to kazí jsou úplně zamlžené brýle, takže jdu skoro naslepo...:) Rosa mi krásně umývá nohy, mrholení osvěžuje vdechovaný vzduch, takže za chvilku jsem na kontrole Komáří hůrka (808 m.n.m.). Pípám si na krásném 16. místě a mizím v neproniknutelné mlze.

Přede mnou se udělala trochu mezera, tak přidávám a snažím se dohonit mihotající se světélka v mlze. První světélko se mě ptá, kde je kontrola, tak ho posílám zpátky. Další dvě míjím ještě na louce Fojtovická pláň, ale další už se mi nedaří dohnat. Máme ale stejné tempo, tak se podle nich mohu orientovat. GPS navigaci nevedu a v mlze není vidět ani do příkopu, tak je to moje jediné určení správné trasy. V lese mi světýlka zmizí a potkávám je až v protisměru u zříceniny hradu Kyšperk. Tady se pokouším zdokumentovat mohutné zdi, které se zjevují ve svitu čelovek. Pak zase hra na honěnou, rychle dolů z kopce ke kolejím po kterých pokračujeme pár kilometrů. Sehrát krok s pražci je dost umění, tak různě přeskakuji okolo kolejí ze strany na stranu. Dobíhám jednoho borce, který si musel odskočit a protože jsem od vstupu na koleje neviděl vlastní značení, pokračuji za ním cestou vedle kolejí. Trochu si tak zaběhneme, ale za chvíli už zase počítáme pražce. Pomalu se schyluje k rozbřesku a po levé straně na nás najednou kouká les odrazek. V důvěře na ně zatáčíme a drtíme to pekelným srázem do kopce, pak kus zpátky a dolů ke kolejím. Nadávky lítají kolem, Olafovo jméno doplňujeme né moc lichotivými přívlastky. O pár set metrů dál mu spíláme z očí do očí a Olaf nás ujišťuje že odrazky nejsou od pořadatelů, ale pravděpodobně od geocacherů (kačerů).

Do ruky beru chleba se salámem a s Honzou Svobodou pokračuji klidným tempem po zelené značce do Habartic. Vypínáme čelovky a rozhlížíme se po krásném podzimním lese. Na hřebeni opět stoupáme do mlhy a připadáme si jako někde ve Skotsku. Mlhou si razí cestu podmáčená cesta a z okolních pastvin vystupují torza stromů.

Na rozcestí U Adolfova na nás čeká tajná kontrola s narafičenou bednou plnou koláčků. Jenže ta je připravená až na 2. etapu, tak se spokojuji jen lokem kofoly a dalším chlebem. Hned mizíme v mlze a užíváme si seběh do Telnice. V Telnici je další kontrola (my snad ztloustnem :O). Nutně provádím promazání soustrojí, beru do ruky pro změnu chleba se salámem a jdeme na výlet po asfaltce do Zadní Telnice. Konverzačním tempem dorážíme do běžkařského areálu v Zadní Telnici - Adolfově, kde mě Honza fotí na stupni vítězů. Chvíli hledáme kudy odtud pokračuje červená značka. Ta se zákeřně vrací skoro stejným směrem. Vede nás až k Nakléřovskému průsmyku. Běžíme po běžkařské trati, je to nahoru dolů, taková houpačka. Když jednou do kopečka zpomalím, tak jsem hned napomenut, že to jako ne, a běžíme hned dál. Když dáváme wc pauzu, tak nás trhnou dva borci, co jsou s námi už od stoupání z Telnice.

V Nakléřově je zase dobíháme a běžíme slušným tempem pořád z kopce až do Malého Chvojna. Tady je zase tajná kontrola. Dáváme v klidu čaj a k němu si cukrujeme skvělé domácí koblihy. Borec v černém nám utíká, tak po chvíli jdeme taky. Za poklusu do sebe cpu koblihu, což mi vůbec nejde. Do toho mi u obličeje bouchne flaška, že si div necinknu do kalhot. Zapomenout odbublinkovat kofolu, to je umění. Za Neznabohy mě přepadá nutkavá potřeba vyrazit na prohlídku místního lesa. Tuto ztrátu pak urputně doháním přes Chuderovec a ve stoupání na konci Chuderova už je mám.
Před Erbenovou vyhlídkou děláme selfie, protože zde není čím označit kontrolu a hned valíme do Ústí, které vidíme hluboko pod námi. Návrh vylézt na rozhlednu není přijat, takže hned rychle z kopce. Tady potkáváme dalšího běžce a už ve stejném složení jako v Telnici běžíme přes Ústí nad Labem. Zahýbáme do Bertina údolí, ócháme nad jeho krásou. V rychlosti pořizuji pár fotek a nasazuji pekelné tempo, abych dohnal kluky bežící pekelným tempem. V rychlosti jen načmárám kontrolu do karty, odhodím voskovku do fólie a makám dál. Vbíhám na silnici, chlapi asi 100 metrů přede mnou. Nasazuji po 54 kilometrech tempo okolo 3:40 min/km. Do dveří vbíhám těsně za nimi a společně dokončujeme 1. etapu Loučení na krásném 14: místě.

Plán byl doběhnout 1: etapu do osmi hodin, aby zbyl čas na regeneraci. Toto jsem splnil s rezervou. Užil jsem si po dlouhé době teplou sprchu, pak jsme skočili do města na oběd. S regenarací v podobě spánku už to bylo horší. V tělocvičně měnili okno (hodně velký okno), takže zde byl dost hluk. do šesti hodin se mi podařilo zabrat snad jen na 30 minut. Pak jsme do sebe nacpali gulášovku a šli dál zkoušet spát. To už bylo lepší, teď jsem vytuhl asi na hodinu a půl. Probouzím se v dost bídném stavu. Představa dalších 115 km mě docela děsí. Za samé radosti na sebe ještě zvládám vylít minerálku a pak už se přesouváme na druhou stranu Labe, kde bude start.

2. ETAPA

Pořadatelé nás vypouští přesně v 22:00 a nasazujeme hned ostré tempo. V plánu jsem chtěl zkusit běžet dokud budeme ve městě, takže chvíli dokonce tahám celé závodní pole, ale po chvíli pouštím pár lidí před sebe...:) Ze začátku trasa vede přes Ústí nad Labem po žluté značce do Olšinek, kde dáváme hromadný kufr. Na čipovou kontrolu přibíháme z protisměru a já pípám na utopickém místě.
8  3.Alois KUNA EKUT21.11.201422:19:010:19:019,150
Na kontrole ze sebe sundavám teplé triko, v tomhle tempu se docela přehřívám. Rychle se zařazuji do hada běžců, ale hned na začátku lesa ještě musím na záchod. Stoupáme na Vysoký Ostrý (587 m.n.m.) tlačím se dopředu co to jde, abych dohnal ztracené pozice, ale hlavně partičku z první etapy. Místy se dá i běžet, ale to končí hned jak se napojíme na zelenou značku. Bahno, že by v něm zapadl i traktor. Visím na hůlkách, ale stejně mi noha na kterou přenesu váhu ujede do strany. Nechápu ty co to jdou bez hůlek a děsím se toho až tudy poběžím zpátky. Postupně se protrápím až na vrchol ze kterého je ale krásný výhled na Ústí nad Labem. Zkouším to nafotit a pak hned mizím do toho bahenního tobogánu.
Cestou z Velkého Ostrého předbíhám pár lidí. Nechápu jak jsem to dokázal ustát. Nejprudší úsek sjíždím v kuse po patách a máchám okolo sebe beznadějně hůlkami. Pak po naučné stezce dolů až k Labi na kontrolu v Brné. Cesta postupně přidává na sklonu, běžíme pravděpodobně v krásné krajině, ale můj pohled se soustředí pouze na rozpoznávání bahna a kamenů na cestě pokryté listím. Daří se mi roztrhat velkou skupinu, která se za mnou utvořila a při doběhu na kontrolu se za mnou drží akorát jeden běžec. Potkávám tu ostatní z 1. etapy, tak rychle piji čaj, beru na cestu chleba se salámem a jdu je dohnat. Po pár stech metrech ze mě lítají nadávky jak z dlaždiče. Nechal jsem na kontrole hůlky. Zase. Asi si je budu muset k ruce přivázat. Dál cesta pokračuje po zelené do dost šíleného kopce. Začíná mi docházet síla, ale až do Němčí se držím. Rytinu soutěsku už ale scházím. Je to z kopce, ale nedokážu běžet. Pár lidí mě předbíhá. Na konci údolí se cesta zase otočí nahoru, aby jsme začali stoupat na Varhošť (640 m.n.m.). V kopci si dokonce musím na chvíli sednout, vytahuji tedy Denuttsku a v klidu si dávám piknik. Okolo procházející lidé se mě začínají ptát, jestli jsem v pohodě. To už začíná být hodně špatný. Po chvíli tedy vyrážím šnečím tempem dál. Když už se mě lidi ptají, jak mi můžou pomoct i za chůze, tak to je asi hodně špatný. V jednom bahnitém úseku se proti mě najednou vyřítí László a chvilku za ním Petrové. Tak je povzbuzuji, oni zase mně. Těsně pod vrcholem potkávám Honzu. Který řeší chybějící kontrolu, kterou ale má. Povzbuzuje mě k dalšímu pokračování, ale ujišťuji ho, že na čipové kontrole chci skončit a nechat se svézt někam k vlaku. Po čtyřech se vyškrábám na rozhlednu, kde vítr sfoukl kontrolu a teď dává zabrat i mě. Pak scházím k čipové kontrole, aby mi kluci řekli, že nemají v autě místo.

Dávám si tedy čaj, doplňuji vodu a hrabu se zpátky na Varhošť. Pak z kopečka dolů. Musím dojít až do Lovosic, není kde to dřív zabalit. U Krkavčí skály je cedule, že je zde nebezpečný úsek, ale zapomněli napsat, že velmi krásný úsek. Scházíme ze skalnatého ostrohu, aby jsme si na protější skále mohli zaznamenat kontrolu. Je tu krásně, ale přede mnou jsou dva běžci, tak se jich pokouším udržet. Mohlo by mě to vytáhnout z té letargie. To se mi trochu daří. Z kopce si párkrát sedám na zadek, když mi v šikmém svahu podjedou nohy, ale konečně mam vyšší tempo než zraněný šnek. Společně pak stoupáme na Plešivec. Cestou je vložený úsek jak ze Spartan race. Trasa je vytyčená přímo přes pokácené stromy. Na Plešivci (510 m.n.m.) doháníme skupinku před námi. Pak cupitáme dolů po kamenném poli, ve dne to tu musí být krásné. Teď se ale soustředíme akorát, aby jsme si nezvrkli kotníky. Zde by se hodila cedule "neschůdný úsek".

Mezi vesnicemi Kamýk a Malíč se po průchodu sadem připojuji k panu Smolovi a spolu zdoláváme můj poslední vrchol Radobýl (399 m.n.m.). Z vrcholu jsou nádherné výhledy na aglomerace rozeseté okolo Labe. Hlavně na Lovosice, Litoměřice a Terezín. Cestou z kopce ještě míjíme odbočku žluté značky a daří se nám si cestu o pár set metrů prodloužit. Pak už jen 8 km, při kterých strojovým tempem ukrajujeme asfalt okolo Lovochemy. V restauraci na nádraží v Lovosicích už nás čekají pořadatelé a já odolávám vnucování itineráře další trasy. Prý jako motivace k pokračování. 

V restaurace už do sebe jen cpu polívku a výborný koláč s kávou. V deset hodin pak s dalšími, kteří zde končí odjíždíme na základnu do Ústí nad Labem.

Odkazy:
       - web závodu/pochodu: http://louceni.webnode.cz/
       - mapy: http://louceni.webnode.cz/nove-mapy-tras-2014/
       - výsledky EKUT 1. etapa: http://2014.tonerman.cz/ltr17.html
       - výsledky EKUT 2. etapa: http://2014.tonerman.cz/ltr27.html
       - GARMIN connect 1. etapa: http://connect.garmin.com/modern/activity/637694910

5 komentářů:

  1. Docela škoda to vzdávat ... i když od Dolních Zálezel jsem chtěl taky ... naštěstí nejsem běžec, já chodím takže ... Jo, jinak Secheza se od převratu jmenuje Lovochemie, a.s.(jsem její vyhozený exzaměstnanec). L. N.

    OdpovědětVymazat
  2. ja se vzdavanim nemam tak velkej moralni problem :) ale litost ze jsem nevidel Borec, Milesovku a ty zriceniny je...

    OdpovědětVymazat
  3. Milešovku bys viděl za tmy a mlhy ... jak píšu ve svý reportáži, až když jsem dostal diplom s Milešovkou, uvědomil jsem si, že jsem si Milešovku vůbec neužil. Stejně, ač bráním noční pochody, Varhošť, Košťál, Oltářík, Lipskou horu, Milešovku, Kletečnou ... je lepší navštěvovat ve dne. Za tmy a mlhy to nemá atmosféru ... Já mám výhodu, já to mám všechno "u nosu". Stejně mě mrzí, že jsem si neužil panorámata ...

    OdpovědětVymazat
  4. Taky jsme měl chutě to vzdát když vlak byl u nosu. To bych se pak o to musel pokusit po třetí a tomu jsem se chtěl vyhnout. Tak jsem vyrazil a dokončil a nakonec mi to nepřišlo tak těžký.

    OdpovědětVymazat
  5. dalsi rok bude dalsi pokus, na P100 nejedu, takze se vlastne nic krome toho, ze jsem nevidel Milesovku a okoli, nic nedeje...:)

    OdpovědětVymazat