Noční část dál pokračovala přes vrcholky Velký Buk (736 m.n.m.), Klíč (759 m.n.m.), Bouřný (703 m.n.m.) a Pěnkavčí vrch (792 m.n.m.) až na Tolštejn (670 m.n.m.), kde na nás čekala výborná zelňačka. Hned po startu jsem začal volně s vědomím, že minulý víkend byla Lysá hora a v týdnu velký životní mezník ve formě státnic. Ale už po seběhu z Luže mě začalo bolet koleno (průběžně bolelo celý leden) na levé noze, což se zhoršovalo tak, že z Bouřného už jsem pajdal jako invalida a byl jsem rád, že jsem se doplazil na Tolštejn. Tam jsem byl na 100% přesvědčený, že končím. Ale po hodince spánku jsme se ještě s jedním závodníkem hecli, že to zkusíme aspoň do Krásné Lípy, kde začínala denní část.
A vypadalo to, že jsme udělali dobře. S čerstvou silou jsme proletěli přes Jedlovou (774 m.n.m.) a nejhezčí vrchol závodu Malý Stožec (659 m.n.m.) a v 10:00 jsme dorazili na výborný guláš na čipové kontrole v Krásné Lípě. Parťák byl ve vsi ubytovaný, tak se šel do hotelu usušit, že za hodinu a půl budeme pokračovat. Po nějaké době dorazila do restaurace Eliška, se kterou jsem nakonec pokračoval dál, protože parťák nedorazil.
Z Krásné Lípy jsme vyrazili, po chvilkovém zaváhání kudy vyrazit z náměstí, pohodovým tempem směr Kyjov. V Kyjově začínala nejkrásnější část cesty přes Kyjovský hrádek a následně okolo ledopádů do osady Kopec :)
V Kopci se nacházela čipová kontrola, kterou jsme si o dalších 16 kilometrů ještě jednou zopakovali. Kontrola se nacházela v krásné restauraci, kde jsme dali celkem rychlou polívku a za světla vyrazili do údolí Brtnického potoka a říčky Křinice. To nám vyšlo akorát, protože chvilku po kontrole na Hemannseku jsme už museli nasadit čelovky. Dál mi cesta přišla trochu nezáživná, ale to bylo nejspíš tou tmou (nějak mi ta tma leze na mozek) a lehčí krizí v okolí Bílého potoka, kde mi asi 3 kilometry dlouhý úsek přišel skoro nekonečný. V Kopci jsme tentokrát dali regulérní večeří a to penne s bazalkou a horkou čokoládu. To byla slast.
Z Kopce do Brtníků na poslední čipovou kontrolu to šlo velmi rychle a zábavně, protože se mi Eliška smála pro mojí neschopnost zapamatovat si název Brtníků. Pořád jsem tvrdil, že jdeme do Rumburka. V Brtníku alias Rumburku jsme se naposled ohřáli a do mrazu jsme poté vyrazili již ve třech, doplnění o Josefa. Hned ve vsi jsme vyrazili jinam než jsme měli, ale po chvilce jsme se napojili na další dvojici, se kterou jsme vyšli z Brtníka. Cestou na Vlčí horu (580 m.n.m.) jsme se trhli a na vrchol jsme vyšli jak rozjetej vlak. Pak na mě přišla krize, začalo mi být špatně od žaludku a do mírného stoupání k prameni Mandavy jsem jel na autopilota a jen jsem se uhýbal neexistujícím drátům, které jsem před sebou pořád viděl. Krize mě přešla někde okolo kopce Hrazený a už jsem si zase mohl s ostatními povídat. Následovalo nekonečných asi 10 kilometrů do cíle přes poslední kopec Vlčice a bažiny a spousty zákrut, které by dokázali rozbrečet i kámen. V cíli nás přivítal potlesk od slavících rychlíků a my jsme mohli jít v klidu padnout do vymrzlé chatky.
Děkuji Elišce za to že se mnou vydržela neuvěřitelných 15 hodin a že mě vytáhla ze všech krizí. Bez ní bych byl na trati možná ještě teď.
Reportáž od Elišky: http://eithne.pise.cz/360-brtnicke-ledopady-2014.html
Web závodu: http://www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm
Výsledky: http://2014.tonerman.cz/bl7.html
Mapa: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=142403
http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140820
Na občerstvovacích stanicích jsem strávil cca 5 hodin :)
Žádné komentáře:
Okomentovat