Výron kotníku, léčba a návrat k tréninku

Den D, tedy den Debil. Minimálně pro mojí nohu.

Letošní rok jsem odstartoval pěkným závodem Běh na Blaník. Závod jsem rozběhl dobře, ale bohužel nedokončil. V náběhu na mostek před Blaníkem jsem zatočil a prasklo mi v noze. Tím pro mě závod skončil a já se seznámil se svým prvním sportovním úrazem po 20-ti letech aktivního sportování.

Na závod se mnou naštěstí jela manželka, tak jsem nemusel nohu dodatečně ničit řízením domů. Hrdinsky jsem samozřejmě do

Den druhý. Trochu jsem dostal strach, tak jsme jeli na návštěvu na pohotovost. 

Den třetí. Stále natékáme. Velikost tlapy ledního medvěda.

nemocnice nechtěl a věřil jsem, že se to dá rychle do pořádku. Nicméně noha natékala a modrala a já dostal strach a na tu pohotovost jsme jeli. Kontrolní rentgen, zda nemám nějakou kost zlomenou, ortéza, berle a nařízený klid. Pana doktora jsem se zeptal, zda můžu v práci sedět na židli ve stylu a ten s tím neměl problém.Nicméně sestra mě hned

Den šestý. Otok už neroste, zato modřiny se rozlézají všude.

Den osmnáctý. Otok se stahuje k poškozenému místu.

uzemnila, že ortéza je nechodící na doma a že mám ležet. No, stavba se blížila do finiše, do výkopu jsem spadnout nemohl, tak hádejte jak to dopadlo...První týden jsem zvládal denně na berlích i přes 7000 kroků, až se mi z toho udělali krásné mozoly :) Pak jsem trochu ubral. Nicméně v každé volné chvíli jsem se vyvalil v buňce s nohou na stole a dělal papíry. Všichni se o mě pěkně starali. Do práce mě vozila mamka, z práce a na obědy kolega. Takže jsem si hned po návratu domů ustlal v posteli, dal pod nohu lavor a ledoval a ledoval. Do toho jsem nafasoval injekce heparinu (Clexane) a ty si morbidně píchal 20 dní do břicha. Celkem humus. V prvních dnech jsem vždy strategicky vyslal ženu do lékárny jednou pro Wobenzym, poté pro Lioton nebo něco dalšího a naštěstí jí vždy hodné lékárnice řekli, že s Clexane nic z toho brát nesmím. Vše ředí krev a nesmí se kombinovat s heparinem. Takže jsem zabředl do rutiny práce, ležing, nuda, doufání v lepšení.

Den devatenáctý. Ale modřiny zůstávají.

Den dvaadvacátý. Pořád oteklé a bolavé.

Den pětatřicátý. Už týden mám povoleno pomalu chodit a procvičovat.

Po dvou týdnech se noha teprve začala scvrkávat a já nadějně plánoval, že za týden to bude dobré a já začnu běhat a stihnu Pečky a všechno. Nestalo se. Navíc po přečtení snad všech článků o výronech kotníku (hlezna) jsem se fakt bál, abych si vazy nezničil a nezadělal si na doživotní následky. Toto období zoufalství a beznaděje skončilo po 24 dnech, kdy mi doktorka dovolila začít pomalu chodit a postupně nohu rozhýbávat. Začal jsem velmi zlehka občasnou opatrnou chůzí, kdy jsem každý den chodil o trochu víc, po třech dnech jsem začal opatrně chodit po schodech nahoru, další den i dolů. Nicméně noha stále dost bolela, takže jsem postupoval opravdu opatrně. Postupně se vstřebal otok, a nakonec zmizeli i modřiny. Když mě noha už dva dny nebolela (balí pořád, ale nebolela jakože nebolela), tak jsem učinil rozhodnutí, že zkusím jestli půjde běžet. S plánem, že když to bude bolet, tak se otočím klidně po sto metrech a vrátím domů jsem nakonec odcupital velmi pomalu tři kilometry. Bylo to hrozné. V celém chodidle

tlak, achilovka bolavá, druhá noha v rámci soudržnosti bolela taky. Po kilometru a půl mi začali tuhnout stehna a já byl úplně mrtvý. Dva dny pauza a další pokus. Bolest menší až skoro žádná. Tuhnout jsem začal až po dvou kilometrech. Nejenom vazy a svaly zapomněli, že jsem někdy běhal, ale i tepy se pohybovali na úrovni nikdy nesportujícího člověka. Na víkend jsem naplánoval výlet se ženou na běžky. Oba dny jsem kolem ní kroužil, rozhýbával se a užíval si pohyb. I když velmi pomalý pohyb. Po víkendu mi na chirurgii ukončili léčení a dali mi další ortézu, já jí říkám běhací. Tento týden se nese ve stylu zpěvňování vazů a svalů, okysličování krve a prostě nuda. Ale musím to vydržet a být na sebe přísný.

Jo a noha bolí pořád a prý dlouho bude. Nervy to celkem schytaly a tak mě různě pobolívá od prstů. do kterých mi to nateklo, až po achilovku. Ale není to žádná omezující bolest, jen to prostě člověk cítí.

Můj návrat k tréninku:

středa - běh 3,37 km (6:01/km)
pátek - běh 4,51 km (5:33/km)
sobota - běžky 14 km (2:22 hod)
neděle - běžky 19 km (2:35 hod)
pondělí - běh 6 km (5:47/km)
úterý - běh 6 (5:53/km) a 7 km (5:25/km)
středa - běžky 30 km
čtvrtek - běh 6 a 8 km
pátek a sobota volno
neděle - Šumavský skimaraton
Další týden bude v mírném navyšování kilometráže, nicméně stále při velmi pomalém tempu. Až další týden pomalé zvyšování tempa (stále nejvýše v zóně obecné vytrvalosti).

Veškeré běhy, i ty na běžkách jsou běhané velmi volně. I skimaraton bude v současném stavu výlet na běžkách.
Snad někomu tento článek pomůže, pokud bude mít smůlu jako já.