sobota 29. března 2014

Pochod za RUMcajzem

V sobotu 29.3. se v Jičíně konal tradiční dálkový Pochod z Rumcajzem, kterého se letos zúčastnilo přes 5500 lidí.

Já jsem se přihlásil na nejdelší 50 km trasu s tím, že si pořádně zatrénuji. S Honzou Gajdošem se domlouváme na ranním vlaku a do Jičína dorážíme před desátou hodinou. Hned za Jičínem jsem poznal, že v dlouhém triku je mi fakt horko a tak jsem až na Klepadla pokračoval na "Tonyho" pěkně bez trika. Po protlačení uspaným náměstím a nalezení naší řady u prezentace jsme nakonec na trasu vyrazili až po desáté hodině. Vyrazili jsme mírným během přes vesnice Kbelnice, Dílce, Železnice a Bradleckou Lhotu, ze které začalo stoupání na první kopec se zříceninou na vrchu Bradlec (542 m.n.m.). Cestou jsme sem tam předběhli nějakou skupinku, protože jsme na dlouhou trasu vyrazili mezi posledními, tak všichni byli už daleko na cestě. Při seběhu od hradu mi Honza ukázal, jak se běhá z kopce a to fakt nikdy nepochopím. Já bych se přerazil a pravděpodobně v plný rychlosti rozsekal o nějaký strom. Dál jsme pokračovali během asi jeden kilometr za osadu Tužín, odkuď začínalo táhlé stoupání ke kopci Kumburk, které jsme jen šli.

Ve stoupání docházíme nějakého chlápka. "Hele, ten chlap vypadá, jako Olaf. Né, Olaf má Inovejty a neposlouchá mp3. Hele, on má Inovejty. Jéé, čau Olafe." Olaf nám sdělil, že na zříceninu hradu na Kumburku to nestíháme, že cca za 25 minut končí kontrola ve vsi 2,5 km před námi. Tak jsme to napálili a byli v ní za 10 minut. Chtěli jsme si tam dát polívku, ale museli jsme se spokojit jen s malým pivkem a dvěma tatrankami. Naházeli jsme to do sebe a pokračovali během k nejvyššímu kopci na trase Tábor, protože do další kontroly bylo 8 km a měli jsme na to necelou hodinu. K rozhledně jsme to vzali zkratkou po sjezdovce a nahoře jsme měli krásnou rezervu 18 minut na 2 km z kopce ke kontrole a hospodě, kde jsme čekali vytouženou polívku. 

Z Tábora jsme to rozjeli tempem pod 4 min/km a spolu s námi se hecli dva kluci v kanadách. V seběhu jsme potkali skupinku s krásnými slečnami, se kterými jsme se poté potkávali až do konce pochodu. Na kontrole v Košově opravdu měli gulášovku, tak jsme tam zakufrovali docela dlouho. Dál cesta pokračovala přes krásný kopec Kozlov, z kterého byl krásný seběh při kterém jsme klesli o 150 metrů na cca půl kilometru. Dál jsme v klidu šli do restauračce u nádraží v Libuni, kde trávil prosluněný den Egon.

Z Libuně už trasa vedla okolo Prachovských skal do Prachova k poslední kontrole. Z Prachova jsme vyrazili během k Jičínu a připojilo se k nám pár lidiček, z kterých dva s námi zvládli běžet až do cíle na Valdštejnovo náměstí v Jičíně. Podali pěkný výkon po 50-ti km pochodu.

Po doběhu jsme se nechali v Jičíně nasměrovat do restaurace a zakončili krásný pochod okolím Jičína výbornými výpečky. Pak už nás čekala jen dlouhá cesta zpátky do Prahy.

úterý 11. března 2014

Napříč Jizerskými horami

V práci jsem dostal volno, tak jsem ráno vyrazil přes Liberec a Raspenavu do Hejnice, která leží na okraji Jizerských hor. Když jsem vypadl z vlaku, tak na rozcestníku byla červená na dvě strana a ani na jedné Ořešník, tak jsem to vzal směrem ke kopci a po chvíli se přede mnou vyloupl nádherný kostel s klášterem. Neotálel jsem a hned jsem ho šel prolézt.

Z Hejnice cesta vycházela proti proudu říčky Smědá, aby se od ní po chvíli oddělila a začala strmě stoupat do svahu Ořešníku. V půl desáté dopoledne bylo ještě docela chladno, ale díky nachlazení jsem se potil, jak kdybych do toho kopce běžel. Takže během výstupu jsem se neustále oblékal a svlékal podle aktuálního stavu. Asi v půlce stoupání jsem předešel pána, který si to nahoru krosil s berlemi, což moc nechápu (kdo tam někdy byl, tak pochopí).

Z Ořešníku cesta pokračovala k nejvyššímu vodopádu Jizerských hor Velkému Štolpichu (nic moc, spíš taková kaskáda). Na vrcholu vodopádu byl přes něj most, ale zbyl z něj jen ocelový rám. Během toho, kdy jsem z něj fotil jsem měl trochu stažený půlky, ale dalo se to přejít. Ale nedokážu s představit, jak by přes to přecházela rodinka s malými dětmi.

Od rozcestí U Tetřeví Boudy jsem se napojil na Hřebenovku, po které jsem šel asi 2 kilometry než jsem po zelené turistické značce začal klesat do údolí Černého potoka. Když už jsem tu byl, tak jsem chtěl vidět i vodopád na Černém potoce, který se ale nachází v nadmořské výšce cca 600  metrů nad mořem. Vodopád mě nakonec moc nezaujal, ale za "odměnu" jsem si mohl vyšlápnout zpátky na hřeben na Frýdlantské cimbuří, kde jsem si chtěl dát oběd.

Vyhlídka z Frýdlantského cimbuří byla opravdu nádherná. Sedl jsem si vedle vrcholového kříže a pod nohami jsem měl skoro půl kilometru hluboké údolí Černého potoka, říčky Smědé, celý Frýdlantský výběžek a nejvyšší český vrchol Jizerských hor Smrk ( 1 124 m.n.m.). Opravdu nádherné místo na oběd.

Z Frýdlantského cimbuří jsem pokračoval po žluté turistické značce přes Polední kameny, po úpatí Smědavské hory na rozcestí Pavlinova louka, kde jsem se párkrát propadl do potůčků pod rozbředlým sněhem. Po deštích by tento úsek byl průchozí snad jen ve vysokých holínkách. Z Pavlinovo louky už to byl jen kousek z kopce na Smědavu, kde jsem nezaváhal a hned jsem si dal pivko. Na cestě z Pavilnovy louky do Smědavy jsem potkal dva lyžaře na cestě víceméně bez sněhu, jeden je nesl v ruce a druhý jel příkopem...:)

Ze Smědavy jsem měl namířeno po zelené turistické značce přes Mariánskohorské Boudy k Protržené přehradě z roku 1916 na Bílé Desné. Značení bylo jen velmi sporadické a tak jsem přešel odbočku, ale nakonec mě můj orientační nesmysl navedl k přehradě z druhé strany. Úsek ze Smědavy byl víceméně dost nezáživný po široké cestě, místy vyskládané panely a pokryté mokrým sněhem a ledem. V tomto duchu pokračoval i následující úsek, kdy jsem se po žluté turistické značce přemístil na silničku vedoucí ze Smědavy k přehradě Souš. Po této silnici jsem pokračoval až kus pod hráz, kde se cesta ponořila do údolí Černé Desné. Černá Desná má pod přehradou Souš velký spád, který překonává mnoha stupni a vodopády. Údolí je velmi krásné, ale měl jsem čas tak akorát abych stihl vlak z Tanvaldu do Prahy, tak jsem údolím lehce proklusal a pokračoval jsem během i přes obec Desná až do Tanvaldu.
Vlak z Tanvaldu jel skoro 3 hodiny velmi krásnou přírodou, ale kochat jsem se mohl jen první půl hodinu, pak už padla tma.