neděle 1. listopadu 2015

Boubín - Libín - Kleť 2015 - podzimní odysea

Trasa dle propozic: 106 km, 3 294 m
Trasa v našem podání: cykloserver (110 km, 3 343 m) a mapy.cz (111,5 km, 3 754 m)
Garmin záznam (jen na Libín): https://connect.garmin.com/modern/activity/943775897

Na podzim se jako v posledních třech letech koná na Šumavě dálkový pochod Boubín - Libín - Kleť. Všichni jsme pravděpodobně doufali, že vyjde pěkné počasí a podzimní Šumava nám ukáže svá kouzla.

V pátek večer se přes sto lidí připravuje v sokolovně v Boršově nad Vltavou. V 21:20 nám Jarda dává signál, že se máme přemístit na nádraží k připraveným autobusům. Nevím jak ostatní, ale já čekám staré Karosy. Místo nich se vezeme pohodlnými celkem novými autobusy. Cestu prokecám s Petrem Skibou a za chvíli už mrzneme ve Vimperku před nádražím. Čekáme až do jedenácti, kdy to Jarda startuje. Pár lidí se rozbíhá, jak na desítce. Já se vesele rozklusávám. V rekreačním tempu běžím přes louky až do lesa :) S rostoucí nadmořskou výškou vystupujeme z mlhy a nad námi se otevírá, jako křišťál čisté hvězdné nebe. Měsíc svítí tolik, že vypínám čelovku a část cesty jdu jen za jeho svitu. Na Boubíně lepím první kontrolu do záznamu a opatrně sbíhám po kamenech dolů. Na rozcestí odbočuji na modrou značku k Boubínskému pralesu. Po chvíli proti mě běží čelovky, že jsme na špatné cestě. Máme prý běžet po modré, ne po zelené. Suverénně tvrdím, že já běžím po modré. Však po tmě a bez brýlí to není rozdíl. Mapy na telefonu na mě mrkají, že jako instalují aktualizace. Cože? Já nemám internet v mobilu. Moc toho dál neřeším, zelená vede taky správným směrem. Kilometru navíc nakonec vůbec nelituji, protože seběh okolo obory je úplně pohádkový trail. U Boubínského jezírka se napojuji na správnou trasu a po chvíli dobíhám na Idinu pilu, kde čeká Jarda s Olafem a tajnou kontrolou.

Dál stoupáme po asfaltce na sedlo Pod Bobíkem. Od občerstvovačky se mnou jde Martin Ráček, kterého mám v plánu otravovat minimálně celou noc. Nerad bych někde padl k zemi sám. Za svitu měsíce stoupáme směle vzhůru a opět vystupujeme z mlhy pod hvězdné nebe. Na vracečce směrem k vrcholu Bobík potkáváme běžce před námi a děláme si obrázek o tom, jaká je před námi mezera. V seběhu do Volar pak ještě upozorňuji Martina na místa, kde se dá zabloudit, až to pošleme mimo cestu na stejném místě jako předloni. Neváhám, však už mám zkušenosti a posílám to lesem dál. Trochu orienťák, ale po chvíli jsme na správné cestě. Podobnou věc předvedeme ještě před Meindlovou pilou, kde ani nezpomalujeme. Spokojeně pak dobíháme k hřbitovu ve Volarech na první občerstvovačku.

Potkávám Jakuba Honnera, kterému to dneska nějak neběží. Beru do ruky domácí muffin a pokračujeme dál do tmy. Hned po pár metrech na křížové cestě trochu hledáme žlutou značku a já se u toho dusím na tom mufinu. Přidává se k nám Petr Šmidrkal a ve třech běžíme k zřícenině hradu Hus. Už od seběhu z Bobíka mám dost bolavá stehna, ale nijak mě to neomezuje a běžíme víceméně celou dobu až do Libínského sedla. Cesta je v letošním roce podmáčená jenom minimálně, takže i se suchými botami. V Libínském sedle předbíháme Luboše Pivarčiho a šustícím listím stoupáme na Libín. Rozhledna se svítícími okny vypadá jako z pohádky, ale moc se nezdržujeme, protože trochu fouká a je zima. Vypínám hodinky, u kterých mi po pěti a půl hodinách dochází baterka (dárcovské DMS na nové Garminy posílejte na můj telefon). Kus za vrcholem hned dobíháme na druhou živou kontrolu, tedy obžersvovačku.

Ruina kaple na místě bývalá Vídeň za vesničkou Koryto
Sedí tu Evka Zborníková s Martinem Hlavacem. Dáváme si všichni výborný kuřecí vývar. Já ho navíc zapíjím Redbullem a navrch si dávám domácí tvarohovou buchtu. Z kontroly vybíháme stále ještě do tmy zmrzlí jak drozdi. Všichni nasazujeme rukavice a svižným poklusem se rozehříváme. Padají názory, že po občersvovačkách by měl vždy být kopec, abychom se rychle zahřáli. Blížíme se do poloviny trasy a do úseku, kde jsem nikdy nebyl. Běžíme přes krásné vesničky Skříněřov a Koryto, kde trochu váháme nad značením trasy. Cestou se střídá široká zpevněná cesta a místy lesní cestička. A hlavně, až do Miletínek běžíme většinou jen z kopce. Nohy jedou na autopilota a unášejí mě do Miletínek. Kolem nás se střídají různé druhy lesa od listnatého, smrkového až po bory. Až dobíháme do Miletínek. Hnusnější vesnici, aby člověk pohledal. Rychle mizíme pryč a vykračujeme si mezi loukami do Ktiše.
Seběh borovým lesem do Miletínek
Ve Vojenském výcvikovém prostoru za Ktiší
V Boleticích (foto od Petra Šmidrkala)
Před stoupáním na Kleť (foto od Petra Šmidrkala)
V Ktiši na občerstvovačce střídáme Evku s Martinem, dáváme si další vývar a děláme nutnou údržbu. Za okny se konečně začíná trhat mlha a svítí sluníčko. Uklízím tedy rukavice a čelenku do batohu a vyrážím na letňačku v kšiltovce. V seběhu ze vsi mi pak zimou cvakají zuby jak kolejové pražce. Po nové zelené značce vedoucí okrajovým pásmem Vojenského výcvikového prostoru Boletice běžíme krásným lesem. Značky hlídáme jako ostříži, protože kličkují po lese jak se jim zachce a díky nedostatku turistického zájmu zde není žádná vyšlapaná cesta. V noci bych tu bloudit nechtěl. V Březovíku podávám hlášení o našem aktuálním stavu. Za chvíli jsem ale parťáky upozorněn, že mám běžet a ne telefonovat, tak hned jdu tlačit na pilu po silnici. Za Březovickým rybníkem se cesta opět vrací do terénu. Při seběhu lesem po chvíli řešíme, že jsme už dlouho neviděl značku. Petr hledá GPS na telefonu a ta ukazuje, že na ní jsme. Bereme to tedy po cestě, která vede naším směrem. V cestě nám ale překáží louže, spíš rybníky, které složitě obcházíme. Ve Střemilech zase řešíme kudy kam, ale hned nacházíme správný směr a běžíme k Chvalšinám. Za Chvalšinami musíme udělat údržbu podvozků, abychom ve stoupání na Kleť náhodou nezvlčeli. Společně pak ve stoupání hodujeme na balení gumídků a plánujeme cestou doplnit tekutiny v hájovně. U hájovny jsem ale lehce přemluven, že pokračujeme dál. Závěr stoupání k vysílači nám solidně protahuje lýtka, ale během chvilky jsme na vrcholu. Ukazuji chlapům Alpy a s vidinou blížící se občerstvovačky sbíháme dolů. Na modré nás pak dobíhá jedna slečna, která nám zombíkům tvrdí, jak nám to krásně běží, a že vypadáme neuvěřitelně v pohodě. Chvíli s ním pokecáme a pak čekáme na Petra, který se trochu zdržel.
Bloudíme u Střemil
Výhled na Kleť - poslední kopec před námi
Výstup na Kleť
Někde za Zlatou Korunou (foto od Petra Šmidrkala)
U Modrého obrazu nás vítá nejlepší občerstvovačka dne. Dáváme si pivko (já Birella) a nejlepší domácí povidlovou buchtu nebo dvě. Sluníčko nás pěkně hřeje a já bych tu nejraději zůstal. Tuto radostnou chvíli nám kazí Luboš Pivarči, který k nám dobíhá v neskutečném tempu. O chvíli dál nás na Gránátníku předbíhá. Nejde nám do hlavy, jak může tak lehce a agresivně běžet po osmdesáti kilometrech, ale zjevně lepší oddíl. Pod Granátníkem běžíme kolem myslivců, kteří na židličkách čekají, až jim zvěř naženou přímo před nos, aby jí s grácií mohli odstřelit. Za Zlatou Korunou běžíme po krásné pěšině v hlubokém listí ve srázu nad Vltavou. Cesta se po chvíli bohužel mění v asfaltku, která skončí až o pět kilometrů dál v Třísově. Střídají se běžecké pasáže s brutálními výšvihy, které prověří pružnost našich lýtek a sílu našich stehen. V Třísově Martin, který chytá asi desátý dech, nasazuje neskutečné tempo. Chce to stihnout do cíle pod patnáct hodin. Zvládám to asi šest kilometrů, kdy nás z běhu nevyhodí ani stoupání. Vlaji za chlapy jak šála ve větru a velmi rychle mě opouštějí poslední zbytky sil. Po chvíli se s nimi dělím o vodu, protože jsem poslední komu nějaká zbyla. O kus dál chlapi loudí vodu z babiček, které k našemu překvapení mají na výletě i ionťák a magnésium. Říkám jim, ať se na mě vykašlou a běží dál, že já už to dojdu. U Rybů na mě ale čekají a jdou se mnou posledních pár kilometrů až do cíle. K našemu pobavení nás zase předbíhá Luboš Pivarči a odsunuje nás definitivně na dělené jedenácté místo.
Směr cesty z rozhledny Granátník
Další kontrola bude ve Zlaté Koruně pod námi
Zřícenina Dívčí kámen
Jsme veselí po výletě...:) Zleva já, Petr Šmidrkal a Martin Ráček
V cíli jsme strašně rád, že si konečně můžu lehnout a nic nedělat. Radost mi po chvíli kazí akorát zima a studená voda ve sprše. Jen jsem lehce smyl pot, na víc jsem neměl odvahu. Pomalu se v sokolovně dáváme dokupy a tleskáme dalším dokončivším. Jarda nám dává finisherské medaile a diplomy a my mu vesele kritizujeme nedostatky, ale i dobré zážitky z pochodu.

Doufám, že někdy přestanou ty narážky na DNF....:) ,a že jsem někomu svým dokončením nepokazil jeho očekávání. 

Děkuji Jardovi s Alešem za krásnou trasu (už bych na ní nic neměnil), dobrovolníkům na občerstvovačkách, za skvělé jídlo (hlavně buchty) a za perfektní počasí.

2 komentáře:

  1. Hezky sepsáno, Lojzíku. Jako hezky nám to šlo, ale víc potrénuj finiše - od 100.km to bylo pomalý :))) moc díky za společnost a zase někde navi. Martin

    OdpovědětVymazat