úterý 28. července 2015

Grossglockner ULTRA TRAIL - Závod co mě zničil...

Grossglockner ultratrail. Tenhle Damoklův meč nade mnou visí už od podzimu, kdy jsem se iniciativně přihlásil na první ročník tohoto závodu v Alpách. Informace o trati slibovaly, že to bude těžký. Celý půl rok jsem se snažil trénovat, ale stejně jsem věděl, že tohle bude moc. No bojovat se musí.
Po týdnu dovolené strávené v Kaprunu stojím připravený na startu GGUT na Salzburger Platz v Kaprunu. Na hlavy nám pere sluníčko, je dusno a teploty se blíží k třiceti stupňům. Předpověď na závod slibuje ochlazení a na sobotu nějaký ten déšť. V pravidlech je spousta povinné výbavy, mezi ní i dlouhé kalhoty. Ty nemám, proto vyrážím do závodu v 3/4 kalhotách, kompreskách a dlouhém triku s vyhrnutými rukávy. Řadím se někam doprostřed startovního pole. Musím před startem několikrát na záchod a dopředu už se pak nejde protlačit. V 18:00 nás pak komentátor vypouští na trasu. Venku je pomalu celý Kaprun a tlačí nás ulicemi pod první stoupání proti potoku Imbach.

Vysmátý před startem
Těsně před startem na Salzburger Platz v Kaprunu
První stoupání - foceno den před závodem
První stoupání - foceno den před závodem
Takhle ze mě lilo, když jsem si to šel jen projít. Jak jsem vypadal během závodu snad ani nemusím říkat....:)
Bezpečnostní hráze nad Kaprunem. Foceno den před závodem.
Výhled na Zell am See z prvního kopce
Seběh do Fuschu, přede mnou drtí Honza Pašek
První stoupání jdeme s Honzou Paškem v slušném tempu, pot mi z vousů stéká proudem. Kus před sedlem se napojujeme na širokou cestou a po úbočí přebíháme z Kaprunského do Fuschského údolí. Cestou jsou krásné výhledy na Zell am See. Jakmile je cesta do kopce, přecházíme do chůze. Musíme se šetřit na zbytek závodu. Nakonec se cesta u salaše zlomí dolů a letíme v travnatém svahu pod lanovkou do Fuschu. Brzdit nemá moc cenu, tak drobím krok c to jde, ať stehna moc netrpí. Ve vsi nám fandí pár lidí a přes pastviny pokračujeme do Ferleitenu, kde je u mýtné brány na Hochalpenstrasse první občerstvovačka. Nacpu do sebe všechno kromě gelu, doplním vodu a valíme dál. 

Hned nasazujeme čelovky, ale ještě nějakou dobu nesvítíme. Před námi je dlouhé údolí a na konci šíleně prudký výstup do sedla. To prý nemůže být ono tvrdí Honza. Jakmile se setmí, už nahoře vidíme první čelovky. Na oba padá krize, nevíme proč. Máme problém běžet. Snad půlku té roviny jdeme. Prvních pár set metrů stoupání jdeme po široké cestě k chatě. Hned za ní ale nechávám Honzu jít. Do kopce mi to vůbec netáhne. Nohy jak z rosolu. Držím to na hůlkách a šinu se jak šnek. Cestou nahoru dělám několik zastávek. Do sedla jdu nekonečné tři a půl hodiny. Nahoře se do nás navíc opírá nárazový vítr z ledovce. Navlékám bundu, je to jako stoupnout si proti mrazáku. Posledních pár set výškových metrů stoupáme po špinavém ledovci a hned za sedlem na nás čeká první specialita. Horská služba a lana mizející ve tmě. Opatrně se chytám, hůlky tisknu v podpaží a opatrně kloužu po sněhu dolů. Výška to může být okolo desíti metrů, ale adrenalin to vyplavuje pořádně. Pustit se lana, tak člověk asi letí domů helikoptérou. Po téhle lezecké vložce nasazuji rukavice a opatrně dobíhám do údolí ke Glocknerhausu. Vítr se tiší, ale pro změnu běžíme v mraku. Na občerstvovačku dorážím v půl druhé ráno a dávám si bábovku, chleba se salámem a zapíjím to Redbull Colou, co tu mají. Propadl jsem se o 30 míst, ale to nemá cenu řešit. Chci to vzdát!!! Musím ale dojít až do Kalsu na 60. kilometr. Nevím jak bych se odtud dostal.
Ve Fuschu. Ještě je teplo.
Sestup po ledovci ze sedla Undere Pfandlscharte (2 663 m.n.m.) za pomoci natažených lan a dohledu horské služby. Vypůjčeno od Gripmastertrails.com
Tam někde je Grossglockner
Kals hluboko pod námi. Seběh krásný, ale ta bolest.
Seběh do Kalsu
Z Glocknerhausu sbíhám na dno údolí k přehradě pod Pasterze Gletscher. Pak nekonečný výstup na Stockerscharte do výšky 2 501 metrů. Cestou míjím několik členů horské služby, kteří nás bedlivě hlídají. Jdu rychlostí tak kilometr za hodinu, ale plíce vůbec nestíhají. Dýchám jen povrchově, protože při hlubším nádechu se rozkašlu. Tento problém mě pak provází až do konce závodu. Celou dobu mě ale deptají čelovky těch, co v sedle kontrolují závodníky. Nejsou daleko, ale stejně to jdu asi hodinu a půl. Za sedlem jsou kousek ocelová lana a pak příjemná cesta houpající se po vrstevnici k Salmhütte. Tady se dostávám do pohody. Nohy jdou, hlava dobrá a začíná se mi do podvědomí dostávat myšlenka, že to snad dokončím. Místy popobíhám. U chaty je kontrola, tak k ní sedám a k jejich pobavení vytahuji výbornou müsli tyčinku, kterou jsem ukořistil na občerstvovačce. Dál sbíhám k potoku do údolí a okolo hořících ohňů pokračuji k Glorer Hütte. Za chatou začíná úplná šílenost. Kdyby na značkách nebyly odrazky, tak tam asi sedím doteď. Neexistující cesta v nekonečném kamenném moři. Co deset metrů zvedám hlavu a nasvěcuji odrazky. Občas se musím kousek vrátit do správného směru. Tento úsek může trvat půl hodiny. Možné hodinu. Čas tady úplně přestává existovat. Mozek stíhá jen hledat trasu, balancovat na kamenech a hlídat hůlky. Pomalu se ale začíná rozednívat a otevírají se výhledy do Kalsu na dně údolí. Cesta pomalu klesá úbočím a já pořád držím lehce popobíhající tempo. Nakonec se to ale zlomí kolmo dolů a jen trpím. Cesta je naštěstí v měkkém jehličí, které má ale tendenci pod botami ujíždět. Každou chvilku se ozývají nadávky od němce přede mnou. Gravitace je nemilosrdná. Do Kalsu dorážím v půl osmé ráno a potkávám zde Honzu, který ze zdravotních důvodů balí. Má dýchací potíže a nezabírá mu dýchátko na astma. Škoda. Cestou z Glocknerhausu jsem si polepšil o skoro 20 míst a předběhl jsem asi jen tři lidi. Dávám těstoviny a provádím údržbu. Beru čisté triko a kšiltovku z drop bagu. Do kapsy Haribo medvídky a vyrážím dál. Teď už mě nic nemůže zastavit. Času mám dost, prostě to dojdu.
Daberklamm na Kalser Bachu - nad Kals am Grossklockner
Daberklamm na Kalser Bachu - nad Kals am Grossklockner
Maratonci drtí na začátku svého závodu
Ještě ve vsi začíná pršet, tak vytahuji novou nepromokavou bundičku. Jdu proti proudu Kalser Bachu skrz dětský zábavněinformační park. Za vesnicí už čeká spousta fanoušků na maratonce, kteří startují půl hodinu po mém odchodu z Kalsu. Ti mě dobíhají v soutěsce Daberklamm. Běží jak já normálně po rovině a ještě si u toho navzájem fandíme. Cesta do sedla Kalser Tauern v 2 515 metrech je dost monotónní a zdlouhavá. Pomalu se stoupá a prudký je až závěr. Jde se ale v nádherném prostředí, kde všechno kvete a z okolních ledovců do údolí padá spousta vodopádů. Do sedla dorážím po šílených čtyřech hodinách a pak už jsem za chvilku v Berghotelu Rudolfshütte. Zde si dávám další těstoviny a oblíbenou bábovku. Zapíjím to Redbull Colou a vyrážím rychle dál.
Daberklamm na Kalser Bachu - nad Kals am Grossklockner
Hory nad Dorfer Tal
Vodopády u Kalser Tauernhaus
Dorfer Tal
Klidová zóna v Dorfer Tal
Dorfer See - jako z pohádky
Sedlo Kalser Tauern (2 515 m.n.m.)
Alpy v mraku
Weisssee - napravo od něj Berghotel Rudolfshütte s občerstvovačkou
Tauernmoossee se zajímavou hrází
Kus za mnou běží člen horské služby, že vypadám špatně a ať se hlásím na další kontrole. No, já vždycky vypadám, že umřu. Tak mu to odkývu a jdu dál. Mezi přehradami Weisssee a Taiernmoossee slaňuji po skalách za pomoci lan. Chvilka po širokých cestách a na krásném místě nás organizátoři směřují do travnaté stráně. Na druhé straně údolí je vidět pěšinka, po které půjdeme. Jdeme po cestě, kudy snad ani nikdo nechodí. Místy v prudkém svahu jsou sešlapané drny snad jen od závodníků. Nemilosrdně do nás pere slunce a já v každém potoce nabírám do kšiltovky vodu, abych se zchladil. Cestička vede ve svahu se sklonem, že člověk nedá většinou dvě nohy vedle sebe. Za pomoci hůlek a velmi nesouměrného zatěžování nohou pokračuji dál (zadek mě z toho bolí ještě za tři dny, ale jen pravá půlka). O jakékoliv rychlosti nemůže být řeč. Tady to prostě nejde. Cestou několikrát posedávám a svačím. O čas už dávno nejde. Je to jen boj mezi mnou a tratí.
Kontrola vedle Rötenkogel na nádherném místě
Planina vedle Rötenkogel - jak v pohádce
Z tohoto pohledu je vidět dalších cca 10 km trasy, která traverzuje kolem tohoto údolí a následně stoupá do sedla
Sněhový most
Cesta vede vlevo okolo horního vodopádu do sedla
Mrak letí neskutečnou rychlostí vzhůru údolím, přede mnou Géza z Maďarska na 69. místě
V sedle Kleetörl chvíli kecám s kontrolou od horské služby a s Gézou z Maďarska pak pokračujeme společně dál. Pod námi v údolí prší a během chvilky se mrak zvedne a šílenou rychlostí zahalí celé údolí do tmy. Spouští se silný déšť a v sedle před námi duní hromy. Rychle nasazujeme bundy, ale po pár minutách potkáváme skupinku s horskou službou, která proti nám sešla z posledního sedla. Chvíli čekáme co bude. "Závod je kvůli počasí ukončen. Sejdete dolů k chatě a tam počkáte na odvoz." Tahle zpráva mi duní v uších ještě teď. Po chvíli začínáme sestupovat. V hlavě mi dochází, co to znamená. Od 35. kilometru jsem celou myslí upnutý na to, že to prostě dokončím. Chci to zvládnout. Chci medaili a tričko. Najednou není nic. Jen odevzdanost a slzy tlačící se mi do očí. U salaše na sebe oblékám všechny zbylé věci. Rukavice. Čepici. A balím se do izo fólie. Po chvíli přijíždí auto a stahuje nás níž na chatu, kde je aspoň teplo. Dostávám deku. Klepu se zimou. Hlava vypnutá. Už nemá proč držet tělo v provozu. Hlava mi padá na stůl. Klepu se zimou. Zpátky do Kaprunu se dostáváme po dalších čtyřech hodinách taxíkem.
Do Kaprunu dorážím akorát během vyhlašování. Anka i Krystýna na bedně. Skvělé. Jdu do stanu, kde mi hodná babička dává chilli con carne a džus. Stará se o mě jak o dítě. Kdybych to zvládl, tak mě tam nacpává doteď. Pak potkávám Přemka, který měl dneska velký den a dokončil hodinu po Ance Strakové.
Už v údolí u Schaunbergalm, každý hledá signál. Závod ukončen.
Totálně vymyto...:)
Profil závodu. Červená čára označuje místo, kde mě stáhli ze závodu.

Rekapitulace:

Přihlásil jsem se na závod, kde jsem chtěl zkusit, jaké je to běhat v horách. Už během přihlašování jsem věděl, že to bude na hranici mých možností. Nakonec to bylo ale tak těžké, že mě to doslova posadilo na prdel. V hlavě tento ne?úspěch budu mít hodně dlouho. I přes veškeré útrapy a strasti jsem nakonec spokojený s výkonem, co jsem předvedl. Dal jsem do toho všechno a jediné, co mě nakonec mrzí je ukončení závodu kvůli počasí, které mi zabránilo dostat se až do cíle. 
Po závodě a po pořádným spánku

Odkazy:

- web závodu: www.ultratrail.at

2 komentáře:

  1. Klobouk dolů. Nebo klidně všechny, co mám doma. Zní to hodně drsně. Kolik jsi nakonec teda absolvoval?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stahli me ze zavodu na 94. km, takze skoro v cili...:)

      Vymazat