Krakonošova 100
O víkendu se rok přehoupne do své druhé poloviny a já se chystám na letos teprve druhou stovku. Po loňských zdravotních problémech jsem se opět přihlásil na Krakonošovu stovku s cílem zaběhnout pod 15 hodin. Aby to klaplo, tak se mnou jede Kačka, která mě bude motivačně očekávat v cíli.
V pátek dorážíme s drobnými logistickými potížemi do Vrchlabí a na poslední chvíli si dáváme k večeři pizzu v dost zakouřené restauraci nedaleko náměstí. Do startu zbývá ještě hodina a půl, tak to snad stihne slehnout. Pak rychle prezentace, převlíknout a hurá na náměstí na start. Hned u oblouku se přidávám k Petrům, kterých mám v plánu se naivně držet.
 |
| Petr, Petr a já :) |
Na pódiu někdo něco huhlá do mikrofonu, ale nic není rozumět. Na prezentaci nikdo nic neříkal, takže se těsně po deváté hodině večer vydávám vstříc neznámu. Hned do toho pořádně šlapeme. Jsme čerství, neznáme bolest. Do chůze přecházíme až za Valteřicemi, kde nás pořadatelé vtipně nutí probíhat pod měřící bránou pozadu. Tedy ty co mají jako já startovní číslo připnuté na batohu. Kam dát jinam takovou velkou hrůzu, na to jsem nepřišel. Valíme dál a záhadně se dostávám do čela asi dvacetičlenného pelotonu, který táhnu s přestávkami až na Žalý. Na vrcholu si píchám na neuvěřitelném 7. místě.
Není čas chytat lelky, všichni hned letí dál z kopce, jako kdyby jsme žádný právě nevyběhli. Valím ve skupince, kde je to samí rychlík z Beskyd. Ostatní upozorňuji, že mě musí navigovat. Bez brýlí sotva stíhám uhlídat vlastní nohy, natož značení. Kousek před osadou Třídomí je zákeřně značka na stromě u odbočující cesty, tak se po ní hned vrhneme. Po chvíli je ale už jasné, že nejsme na správné trase. Během chvilky padá rozhodnutí a celá skupina se vydává kolmo na vrstevnici okolo ocelových lan, která zde mají natažené dřevaři. Jednomyslně se shodujeme, že naše zkratka má aktuálně parametry, jako kdyby to tudy natrasoval Olaf. Po napojení na správnou trasu do toho hned beskyďáci začnou řezat a já mám co dělat, abych je uvisel. Cestou na Horní Mísečky se musím trochu kousat, ale za žádnou cenu si skupinu nehodlám nechat utéct. Nikdy jsem tu nebyl. Nemám ani mapu. Tak se musím držet ostatních. Na Horních Mísečky dorážím na 30. místě. Rychle doplňuji vodu, srknu čaj se solí a hned běžím dál za ostatními. Stahování času na občerstvovačkách bych zakázal!!
Po chvilce se opět dostávám do čela skupinky a do stoupání v úbočí Kotle navlékám jednoho běžce za druhým. První krásný úsek trasy, který ve dne s Harrachovými kameny nad hlavou musí být ještě hezčí. Na Dvoračkách je nás ještě pořádná skupinka a hromadně tu dáváme WC pauzu po vzoru jedné české komedie. Pak už jen ve dvojici nasazujeme strojové tempo a drtíme asfalt směrem k Harrachovu. Na občerstvovačku v Harrachově dobíhám už na 23. místě. V restauraci potkávám konečně Petry, kteří mě předběhli během mých toulek po krkonošských lesích. Dávám si zde chléb se sádlem, pak s marmeládou, pojišťuji to dávkou magnésia a vyrážím do tmy.
Trasa nás vede k mostu pod Mumlavským vodopádem, který vypadá majestátně i ve svitu čelovek. Navíc asi teče v řece dost vody, tak nás celou cestu proti proudu Mumlavy provází hučení vody. Za Mumlavským vodopádem už napořád ztrácím beskydský tým žlutých triček. Nasazuji tempomat a strojovým krokem drtím asfalt na Krakonošovu snídaní a pak dál až na Svinské kameny. Na začátku hřebenovky se přidávám do skupinky ve které je i Jan Pašek, se kterým poběžím většinu zbývající trasy. Na hřebenech sedí mrak, takže čelovka míří do ruky a společně popobíháme až ke Sněžným jamám. Odtud začíná Krkonošský (Tatranský) chodník. Hned se skupina trhá a s Honzou opatrně poskakujeme po velkých kamenech. V hloubce pod námi svítí polská města a my ukrajujeme poslední kilometry k Lužické boudě, kde nás čeká gulášovka. Na Lužickou boudu dorážím na 24. místě. Z občerstvovačky akorát odcházejí Petrové, takže bez zdržování polívku rychle zhltnu, promažu třecí plochy a mizím do tmy.
 |
| Jan Pašek v seběhu k Rozcestí pod Pielgrzymami |
Honza se mnou. Jsem rád. On to tu zná, takže se vezu na jeho zkušenostech. Začíná nejkrásnější úsek cesty. Krásný kros přes Polanu do Karpatze. Většina se dá běžet. Občas sice noha zajede do bahna, ale je to skvělé. Do této běžecké euforie navíc začíná drobně pršet. Nebo sněžit? Kdo ví. Na Polanu už dobíháme za světla a zmateně řešíme kudy kam. Za námi dobíhají další s navigací, tak se naše teď již šestičlenná skupina vydává dál z kopce do Karpacze. V Karpaczy opět tápáme, protože šipky nás ženou jinam, než navigace, ale rozhodujeme se jim věřit. Nakonec trefíme správně na oběrstvovačku u Domku Laboranta. Již jsem na 16. místě. Na kontrole se ale trochu chytnu s obsluhou, když se nám jako záznam kontroly snaží vnutit kousek papírku s razítkem. Což o to, nebylo by na tom nic špatného, kdyby právě nelilo jako z konve.
Po ranní kávičce ředěné studenou vodou hned vyrážíme do nejtěžšího stoupání na trase. Cesta na Soví sedlo už podle mapy vypadala výživně a v reálu je to ještě lepší. Pomalu stoupáme metr za metrem a já procházím menší krizí. Trochu vlaji na gumě a začíná mě zlobit žaludek. V sedle navíc musím na exkursy do borůvčí, pak skupinku urputně dobíhám. Na Pomezních boudách už jsem zase součástí skupiny a zároveň potkáváme Petry, kteří akorát opouštějí kontrolu. Na kontrole dvakrát kousnu do chleba, ale nejsem schopen ho ani spolknout, jak je mi zle. Hned vyrážíme dál.
 |
| Stoupání na Soví sedlo |
 |
| Stoupání na Soví sedlo |
Následuje nudný úsek přes Malou a Velkou Úpu do Pece pod Sněžkou. Asfaltová tyranie pro bolavé nohy. Každou chvíli odskakuji na kraj cesty vykonat potřebu. Něco zatraceně nefunguje a při každém kroku mám žaludek až v krku. Ve Velké Úpě jdu na doporučení ostatních do krámu koupit kolu. Ostatní mi utíkají. Já jdu konstantním tempem přes tuhle hnusnou vesnici. Srkám kolu a rozpouštím v puse snickersku.
Za kontrolou v Peci dotahuji Pepu Taušra a společně postupujeme dál přes Hrnčířské boudy a Lánov k Vrchlabí. Z kopce ještě běžíme. Vidina brzkého konce toho utrpení je lákavá. Na rovinky už ale sílu nemáme. Společně dorážíme do Vrchlabí. Já probíhám cílem na 18. místě v čase 13:22:56. Je mi tak špatně, že se ze začátku ani nedostavuje radost z dosaženého času. Naštěstí na mě v cíli čeká Kačka. Myšlenka na ní byla asi tím největším hnacím motorem v posledních dvaceti kilometrech.
 |
| V cíli s Josef Taušer (že já vždycky vypadám na umření?) |
Jsem strašně šťastný z dosaženého času a s tím, jak jsem Krakonošou stovku zvládl. Naopak jsem velmi rozčarován z úrovně organizace (značení trasy, informace před závodem). Nevím, zda má cenu se příští rok vracet na tuto stovku kvůli těm pěkným dvaceti kilometrům.
Odkazy:
