Tento běžecký rok zdá se mi poněkud nešťastný. Začal jsem ho závodem Zimní běh na Blaník, který se mi v loňském roce zalíbil a hned jsem narazil. V náběhu na most mi prasklo v kotníku a na měsíc a půl jsem měl vystaráno (viz článek Výron kotníku, léčba a návrat k tréninku). Z reakcí mnoha lidí mi přišlo, že po ukončení úrazu se prostě začne běhat a vše je při starém. Já osobně dva týdny chodil klusat jen na pár kilometrů a návrat běhání, které se během dá nazvat a není jen boj s nemohoucností mi trval další tři týdny. A to už máme světe div se konec března. Jako první závod po úraze to vyšlo na desítku, kterou jsem si přesunul z Peček do Rožmitálu. Na tomto dost specifickém závodu jsem si o 10 sec posunul osobák na 35:55, ale poslední tři km jsem hodně vytuhnul. Hold není naběháno. Poté přišel regenerační týden a pak rozběhání před půlkou v Linzi. Na Linz mám dobré vzpomínky ze svého prvního silničního maratonu, tak jsem se těšil. Nicméně velmi teplé dubnové počasí nám alergikům neudělalo zrovna dobře, takže účast byla dost na vážkách. Závodu jsem se nakonec zúčastnil abych si ho protrpěl neskutečným 
Důvody mých "neúspěchů" jsou jasné. Návrat po těžkém úrazu je dlouhý a závodit "nemocný" je hloupost. V tuhle chvíli mě čekají dva krátké deseti kilometrové závody Kilpi trailrunning cupu v Praze a Ostravě, které zvládnu odběhnout i s kilometráží, kterou mám v nohách. Takže se můžu soustředit na dohnání obecné vytrvalosti. Další delší závod mě čeká až za dva měsíce na Kralickém Sněžníku a pak už to pojede v rámci Kilpi trailrunning cupu a dalších závodů až do Silvestra. Takže běhu zdar!
