V práci jsem dostal volno, tak jsem ráno vyrazil přes Liberec a Raspenavu do Hejnice, která leží na okraji Jizerských hor. Když jsem vypadl z vlaku, tak na rozcestníku byla červená na dvě strana a ani na jedné Ořešník, tak jsem to vzal směrem ke kopci a po chvíli se přede mnou vyloupl nádherný kostel s klášterem. Neotálel jsem a hned jsem ho šel prolézt.
Z Hejnice cesta vycházela proti proudu říčky Smědá, aby se od ní po chvíli oddělila a začala strmě stoupat do svahu Ořešníku. V půl desáté dopoledne bylo ještě docela chladno, ale díky nachlazení jsem se potil, jak kdybych do toho kopce běžel. Takže během výstupu jsem se neustále oblékal a svlékal podle aktuálního stavu. Asi v půlce stoupání jsem předešel pána, který si to nahoru krosil s berlemi, což moc nechápu (kdo tam někdy byl, tak pochopí).
Z Ořešníku cesta pokračovala k nejvyššímu vodopádu Jizerských hor Velkému Štolpichu (nic moc, spíš taková kaskáda). Na vrcholu vodopádu byl přes něj most, ale zbyl z něj jen ocelový rám. Během toho, kdy jsem z něj fotil jsem měl trochu stažený půlky, ale dalo se to přejít. Ale nedokážu s představit, jak by přes to přecházela rodinka s malými dětmi.
Od rozcestí U Tetřeví Boudy jsem se napojil na Hřebenovku, po které jsem šel asi 2 kilometry než jsem po zelené turistické značce začal klesat do údolí Černého potoka. Když už jsem tu byl, tak jsem chtěl vidět i vodopád na Černém potoce, který se ale nachází v nadmořské výšce cca 600 metrů nad mořem. Vodopád mě nakonec moc nezaujal, ale za "odměnu" jsem si mohl vyšlápnout zpátky na hřeben na Frýdlantské cimbuří, kde jsem si chtěl dát oběd.
Vyhlídka z Frýdlantského cimbuří byla opravdu nádherná. Sedl jsem si vedle vrcholového kříže a pod nohami jsem měl skoro půl kilometru hluboké údolí Černého potoka, říčky Smědé, celý Frýdlantský výběžek a nejvyšší český vrchol Jizerských hor Smrk ( 1 124 m.n.m.). Opravdu nádherné místo na oběd.
Z Frýdlantského cimbuří jsem pokračoval po žluté turistické značce přes Polední kameny, po úpatí Smědavské hory na rozcestí Pavlinova louka, kde jsem se párkrát propadl do potůčků pod rozbředlým sněhem. Po deštích by tento úsek byl průchozí snad jen ve vysokých holínkách. Z Pavlinovo louky už to byl jen kousek z kopce na Smědavu, kde jsem nezaváhal a hned jsem si dal pivko. Na cestě z Pavilnovy louky do Smědavy jsem potkal dva lyžaře na cestě víceméně bez sněhu, jeden je nesl v ruce a druhý jel příkopem...:)
Ze Smědavy jsem měl namířeno po zelené turistické značce přes Mariánskohorské Boudy k Protržené přehradě z roku 1916 na Bílé Desné. Značení bylo jen velmi sporadické a tak jsem přešel odbočku, ale nakonec mě můj orientační nesmysl navedl k přehradě z druhé strany. Úsek ze Smědavy byl víceméně dost nezáživný po široké cestě, místy vyskládané panely a pokryté mokrým sněhem a ledem. V tomto duchu pokračoval i následující úsek, kdy jsem se po žluté turistické značce přemístil na silničku vedoucí ze Smědavy k přehradě Souš. Po této silnici jsem pokračoval až kus pod hráz, kde se cesta ponořila do údolí Černé Desné. Černá Desná má pod přehradou Souš velký spád, který překonává mnoha stupni a vodopády. Údolí je velmi krásné, ale měl jsem čas tak akorát abych stihl vlak z Tanvaldu do Prahy, tak jsem údolím lehce proklusal a pokračoval jsem během i přes obec Desná až do Tanvaldu.
Vlak z Tanvaldu jel skoro 3 hodiny velmi krásnou přírodou, ale kochat jsem se mohl jen první půl hodinu, pak už padla tma.
Žádné komentáře:
Okomentovat