24. Týnišťské šlápoty 2014

Je pátek večer a já běhám po hospodě U Kance v Žumberku jen v šortkách a připravuji se na závod. Stejně se mnou je tu dalších asi 130 lidí. Rychle si před startem ještě dávám místní pivko a kafe a před půl desátou se přesouvám na start za hospodou. Olaf pronáší úvodní řeč a startuje nás proběhnutím pod páskou z Rock Point Horské výzvy. Nikdo nikam nechvátá, tak se držím pěkně na chvostu první skupinky a ukrajujeme první metry okolo Rokytenky. Cesta vede krásným terénem a až na pár krátkých seběhů pořád mírně stoupá. Po pár kilometrech předbíhám partičku oblečenou jako na pláž, která běží jen noční 50-tku, tak z toho ani nemám moc radost. V Rokytnici probíháme ulicemi plných lidí, kteří jsou zde na Anenské pouti a moc nechápou, co tam děláme. Za Rokytnicí už ale stoupání začíná být prudší a tak si to ve dvou šlapeme co to jde na Anenský vrch (992 m.n.m.), kde si pro kontrolu musíme na rozhlednu, ze které jsme se ani nerozhlídli. Stejně bylo ještě pod mrakem. Následuje mírný seběh do Říček v kterých je první tajná kontrola a chleba s nutelou, že prý když to může Kilian, tak my taky. Pak už ve třech pokračujeme na vrchol Zakletý (991 m.n.m.), který byl opravdu zakletý. V půlce stoupání cesta vychází na sjezdovku a má sklon takový, že odrazky v dálce by si člověk mohl splést z hvězdami. Ale nejhorší jsou ty mraky much, můr a kdoví jaké havěti, která mi neustále vlétává do pusy. Na vrcholu dáváme trochu kufr, když hledáme vyhlídkovou plošinu, z které se nakonec vyklubala napůl rozpadlá rozjezdová rampa vedle výstupu z vleku. A pro pobavení ostatních Petr pouští fix, který padá skrz podlahu pod plošinu. Aspoň ukazujeme těm, co nás dochází, kam mají jít. Dál na Pěticestí už pokračuji sám, nohy nějak nechtějí běžet, což se po chvíli ukazuje jako solidní spánková krize. Cestu po hřebeni ještě absolvuji takovým klusajíce chodícím tempem na Homoli (1 001 m.n.m.), kde dávám chvilku oddech na skalce u kontroly. Nádherné místo ze kterého vidím ty co jsou za mnou a nad hlavou mi svítí tisíce hvězd. Tady bych klidně zůstal déle, ale nedá se nic dělat, musím pokračovat. Po chvilce následuje první z Olafových výmyslů, kdy musím seběhnout o 100 výškových metrů dolů a pak se zase vyhrabat zpátky. Seběh po asfaltce Čertovým dolem je pro mě noční můrou, kličkuji po silnici ze strany na stranu a víceméně jenom jdu. Na konci dolu pak považuji dopravní ceduli za dva povídající si lidi a to, že je chci pozdravit mě na chvíli rozesmívá. Stoupání na Zdobnickou Seč nějakým způsobem vycházím a pak už jen hnán nějakou záhadnou silou jdu do Deštné a vyčkávám rozbřesk.

V hospodě do sebe rychle cpu polívku a kafe a vyrážím na Šerlich. Na hřeben přicházím ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad obzor a z toho výhledu jsem se skoro posadil na zadek.

 Z Šerlichu nás Olaf nutí do další vracečky kus do Polska tou samou cestou zpátky, ale tady je aspoň příjemně mněkká cesta a tak po 30 km krize konečně běžím normálně. Dál běžím přes Šerlišský mlýn, kde potkávám poláka předvádějícího neskutečné věci s GPS navigací, na Sedloňovský Černý kříž ze kterého je nejdelší vracečka o 200 metrů dolů. Jediná pozitivní věc je, že vidím kdo je přede mnou a to mě dobře motivuje.

 Zpátky do Deštné pak dobíhám s Peťou, Evou a Jirkou. Z hospody se nám nedaří vypadnout úplně nejrychleji (já vůbec nezdržoval:)), ale chvilku po osmé ráno už stoupáme na nejvyšší vrchol trasy Velkou Děštnou (1 115 m.n.m.).

 Pak příjemně popobíháme na vrchol sjezdovek nad Deštnou, kde dáváme fotografickou pauzu, protože jsou odtud neskutečné výhledy.

 Následuje krásný seběh okolo kostela Sv. Matouš do Jedlové, ze které po rozpálených loukách stoupáme na Supovu vyhlídku. Za tuhle vracečku jsem Olafa proklínal. Na vyhlídce jsme řešili rébus, jak holky dosáhnou pro fixu na zapsání kontroly. Dál je pro mě cesta dost monotónní a za sále se zvyšující teploty se dostáváme na kontrolu Mýto s tajným občerstvením, kde nepohrdneme lahváčema.
 Dál sbíháme do Antoiina údolí odkud stoupáme posledním hezkým místem, roklí proti proudu potoka a cestou se vykrmujeme výbornými malinami.

Zřícenina hradu Klečkov je taková klasika, nic tam není, ale hrady byly na kopci, takže hurá nahoru. Pak další malinové hody a po asfaltce z kopce směr Skuhrov nad Bělou. Cestou dávám kufr, ale ostatní mě naštěstí odvolají zpátky na cestu. Vůbec to nedávám. Před dvěma kilometry jsem běžel, teď jdu, spíš se plazím. Strašně se mi motá hlava. Dva kilometry jdu jen silou vůle, že seknout sebou můžu až ve vsi. Tam padám u bufetu, prolévám se kofolou a končím. V tom vedru na sluníčku nezvládám ani jít a do cíle zbývá ještě 28 kilometrů. Stopem popojíždím do Kvasin na kontrolu a pak se závodníky z kratších tras autobusem a vlakem do Týniště.

Nakonec z toho bylo 90 kilometrů. Mrzí mě, že jsem nedokončil, ale naopak jsem rád za to, jak zvládl spací krizi, která trvala neuvěřitelné 4 hodiny.

Odkaz na závod: http://www.dalkovepochody.cz/tsodkd.htm

Salza, Enns a Gesäuse 2014

Je pátek odpoledne, skáčeme do auta, nabíráme holky a tátu a vyrážíme směr Rakousko. Po dvou bludišťácích, nepochopení objížďky za Ennsem a navigátorově chybě ve Steyeru, dorážíme do Wildalpenu v 21:15. Rychle se převlíknu do běžeckého a ještě za světla se vyrážím proběhnout. Přidává se ke mě kamarád Ondra, který v sobě má už pár pivek. Po deseti minutách padl první návrh, že se vrátíme, to jsem ukecal na dalších 5 minut a pak prý abych neměl blbý kecy jsme pokračovali dál. Po chvíli cesta uhnula do kopce a do lesa a tak jsme museli vytáhnout čelovky. Krátký výběh a poté hned seběh k řece Salza, okolo které jsme zahnuli po proudu směr kemp, mě nakopl a hned jsem zrychlil kámoš nekámoš. Pod kopcem jsem na Ondru počkal. Na cestě jsme přeskočili pár nafouklých ropuch a po 200 metrech cesta skončila loukou, takže zpátky, kus proti proudu a po mostě přes řeku na silnici do Wildalpenu. Naštěstí jsme cestou potkali jen jedno auto, tak nebylo třeba mít strach.

Odkaz na garmin: http://connect.garmin.com/activity/536052781

Po návratu už byla většina naší, pro mě nečekaně velké skupiny, v povznesené náladě. První večer a vypadalo to jako závod, kdo toho vypije víc. Lidi postupně odpadali, až jsme i my poslední po jedné ráno zalehli. Já, brácha Venda a Ondra jsme si ustlali hned u řeky pod širákem (Ondra v půjčeném spacáku, protože si věci nechal v zamčeném autě). V šest ráno mě ale budí kapky vody, co mi padají do obličeje. Okázale se je snažím ignorovat, ale po chvíli to nejde. Probouzí se i Ondra a sklízí věci z večera, pak vezme půjčený spacák (čti hadr - i deka je lepší) a odchází dospat do stanu ke Gábině. Já se přikryl plachtou a brácha zalezl do obalu na loď a spali jsme dál. V osm už nás ale nutí k probuzení i první ranní ptáčata.

Ráno začíná klasické krmení hladových krků (a že jich je) a pak už foukání Barak, přičemž se zjistilo, že jedna chybí, tak jí odjeli narychlo půjčit za "krásných" 55 euro na den. Snídaně a balení trvá klasicky skoro do jedenácti, pak nutný převoz aut do cíle splutí a před polednem hurá na vodu.

Letos jsme vyrazili v hojném počtu 8 barak a 5 slalomek. Holky jsme si s Ondrou rozdělili (já si vybral) a na zahřátí jsme si sjeli slalomovou trať, aby se otrkali. Vody nám teklo dost málo (naštěstí v noci sprchlo a trochu se zvedla hladina), takže celé splutí trvalo přes 4 hodiny. Počasí nás trochu zlobilo, a tak chvíli jsme klepali kosu a chvíli se hřáli na sluníčku. Nakonec se nám cestou převrhla jen jedna loď, ale zato hned dvakrát, ale i přes to se všem splutí líbilo.

Po sbalení už následoval jen přesun k další řece Enns, kde se rozložilo ležení v krásném kempu v Gstatterbodenu, přímo pod mohutnou stěnou Hochtoru. Tady to dneska pro všechny končilo, akorát já se zase převlékám do běžeckého a vyrážím do sílícího deště.

Jen s flaškou vody, holemi a v tričku jsem se vydal směrem ke kopci Tamichbachturm (2 035 m.n.m.) na který mám v plánu vyběhnout. Po proběhnutí okolo kostela v Gstatterbodenu úzká klikatící se pěšina lehce stoupá krásným lesem, následuje prudký seběh k potoku a pak už jen prudce vzhůru. Po dvou kilometrech se cesta napojuje na cyklotrasu a už pokračuje celý zbytek jen po široké cestě. Všechny mírnější úseky se snažím běhat a tak se po hodině a sedmi a půl kilometrech ocitám v sedle o 650 metrů výše. Cestou potkávám 3 kamzíky, ale nechtějí se nechat vyfotit a hned mizí do lesa. Bohužel počasí se nelepší, na kopce skoro není vidět a už je sedm hodin večer, tak se rozhoduji pro návrat. Z kopce se snažím běžet co to dá a nezastavovat. To se mi daří a po třiceti minutách stojím na parkovišti dole ve vsi. Pak už mi chybí jen kousek do kempu. Večerního popíjení se dnes nezúčastním, jen se umyji, najím a po chvíli odpadám. 

Odkaz na garmin: http://connect.garmin.com/activity/536052808

Ráno zase následuje snídací a balící martírium a před obědem už stojíme připravení na začátku námi ježděného úseku Ennsu pod železničním mostem. Peřej pod mostem sjíždíme s Ondrou spolu, protože holky dostaly strach a nabíráme je níž. Pak následuje peřej okolo ostrova, z které mají holky zážitek na celý život a pod ostrovem se k nám přidává zbytek skupiny. Celá řeka je lehká s nádhernými kulisami hor, takže si splutí zpestřujeme trochou blbnutí. Na konci úseku, který i já jedu prvně je krátká peřej WW3, na kterou se raději jdeme podívat. První jede brácha na slalomce a v pohodě, pak to prubnu já s Martinou a dáváme s klidem, akorát musíme najet doprava a pak přejet vlevo, kde je potřeba se vyhnout velkému kameni, který není při nájezdu vidět. Tenhle průjezd volí už jen Ondra s Verčou a Honza s Markétou, všichni zkušeně bez problémů. Zbytek projíždí mezi kameny při levém břehu, kde to za vyšší vody bude asi úplně jednoduché, ale teď tam je dost kamenů. V dolní části peřeje nakonec vyplavou jen Rezků (až na malého Adámka, který zůstane hrdinně v lodi) a Stanovských, kteří to pro jistotu splavou hned od shora.

Pak už následuje jen pozdní oběd a my odjíždíme zpátky do Čech. Zbytek party ještě pokračuje dál, my musíme v pondělí do práce.