Nezdar v Drážďanech

Maraton v Drážďanech. Vrchol přípravy v této sezóně. Na jaře se mi povedlo skvěle zaběhnout maraton v Linzi, takže jsem pro Drážďany měl velké plány. Ještě v srpnu mi to běhalo skvěle. Kilometry přibývaly, rychlost šla nahoru. Ale měsíc před maratonem totální kolaps. Jen pět tréninků a navíc mi šla strašně nahoru tepovka. Dva týdny před maratonem jsem si zaběhl desítku v Praze na RUNTour těsně pod 40 minut, ale při 182 průměrné tepovce. No nezbývalo, než se do toho v Drážďanech opřít. Jet na půl plynu neumím a buď padnu nebo to nějak půjde.

Ráno před maratonem. S nepřítomným výrazem do sebe cpu müsli s jogurtem a zajídám to tousty s nutelou. Z letargie mě nakonec dostává až Kačka, která se na mě nemůže dívat. Nervy mám v kýblu. Cítím, že to dneska špatně dopadne. Prozíravě jsem se taky radši připojistil :) Pak už se přesouváme na start, kde tradičně migruji mezi záchody.

Je odstartováno. Vodič sype pod kotel a letíme přes Labe v tempu 3:40 min/km. Tím setřepeme startovní nadšence a pak už jedeme strojovým tempem. Vodiči odvádějí neskutečnou práci. Mám podezření na zabudovaný tempomat. Probíháme Neustadtem a na cca šestém kilometru přichází prudký kopec. Tepovka se přesouvá do nebeských výšin. Hned za horizontem je nevhodně umístěná občerstvovačka, ale aspoň si vypláchnu pusu. Dál pomalu stoupáme až k začátku tunelu. Nejhezčí místo na trati. Peloton běžců se valí tunelem, aby je po chvíli vyplivl na most přes Labe. Letíme po nekonečných širokých ulicích k Velkým Zahradám. Pak se vracíme do centra, kde se otáčíme do druhého kola. Běží mi to pořád pěkně. Pípá mi osobák na půlmaraton za krásných 1:29:15. Tempo držím až na cca 24 kilometr, kde mě žaludek pošle na kolena. Vodiči mi začínají utíkat a tempo mi klesá k 4:30 až 4:40 min/km. Takto to zvládám až na třicátý kilometr, od kterého mi začínají projíždět křeče celým vnitřkem těla od střev až po plíce. Pohled na mě musí být opravdu groteskní. Po čase křeče přecházejí, ale zůstává strašná bolest pod žebry. Zvládám běže vždy jen pár set metrů a pak musím přecházet do chůze. Ani běh se tomu říkat nedá. Takto se plahočím až na 40. kilometr odkud nasazuji do finishe. Nemůžu ten konec jít, to prostě nejde. Tepovka letí nahoru. Bolest taková, že mi tečou slzy, ale vydržím to až za cílový oblouk. Dostávám medaili. Sedám si na obrubník. Lehám si a už si mě slečny vedou. Moc nezvládám mluvit, jen jim ukazuji, kde mě co bolí. Naštěstí po chvíli doráží Kačka a ta už mě zachrání. Aktuálně pořád běhám po doktorech a zjišťuji, co nefunguje...

Záznam z Garminu: https://connect.garmin.com/modern/activity/932348063