Norsko, Švédsko - část první

Stockholmské metro

Po půlroce plánování a příprav jsme 22.6.2019 konečně nasedli do auta a vyrazili směr daleký sever. A aby to nebyla nuda, tak jsem si cestu na trajekt v Rostocku proložil závodem Běhej lesy Slavkovský les. Do Rostocku jsme pak dorazili po půlnoci a přespali v autě ve městě (vytipovaná parkoviště kolem dálnice v reálu vůbec neexistovala). Vstávali jsme hodně brzo na trajekt v osm do Trelleborgu, ale na lodi jsme dospali a dali si námořnické menu.
Odpoledne jsme pak pokračovali směrem ke Stockholmu a cca hodinu před městem přespali na Stellplatzu, který jsem vytipoval přes appku. Tady nás prvně ožírali komáři. Kačka byla lehce

Stockholmské metro

v šoku ze spaní mimo kemp (ve Švédsku s omezeními povoleno). I když jí asi nejvíc vadil kamion, který zde nocoval také a kterému se každých dvacet minut pustil kompresor na chlaďáku. Po ránu jsme se přesunuli do Stockholmu na parkoviště v obchodním domě Solna centrum a vyrazili na prohlídku největší pamětihodnosti švédského hlavního města, metra. Opravdu to stojí za to. Navštívili jsme stanice Solna centrum, Tekniska hogskolan, Stadion, Radhuset, T-centralen a Kungstradgarden. Prošli jsme si město, koukli se na střídání stráží u královského zámku a jeli dál na sever. Cestou jsme se zastavili na večeři v Ikee v Gävle (59SEK za 16 masových kuliček) a pak dál ukrajovali kilometry směrem za nezapadajícím sluncem. Večer jsme zakempovali na parkovišti ve vsi Docksta a povečeřeli u ohýnku v místním veřejném ohništi.

Kempování ve Švédsku (Docksta)

Ráno jsme pobalili náš přechodný domov a ukrajovali další nekonečné kilometry ze švédských silnic. Kolem oběda jsme konečně dorazili k prvnímu místu, na které jsem se těšil, Ke kataraktu Storforsen. A stálo to za to.Mohutná řeka Pita tu padá za šíleného řevu o cca 60 metrů na půl kilometrové vzdálenosti. Člověk se vedle té masy řvoucí vody cítí úplně malinkej. Od Storforsen začala být i cesta autem zajímavá. Potkali jsme několik skupinek sobů pasoucích se na krajnici, viděl jsem jednu losici a v dálce za nekonečnými švédskými

Storforsen - jeden z největších vodopádů v Evropě, i když to vodopád není :)

lesy a bažinami jsme zahlédli zasněžené hory. Tuto noc jsme strávili v Kiruně (největší hlubinný důl s nejkvalitnější železnou rudou na světě). Depresi, která nad tímto městem visí (možná to bylo i počasím) zahnal nejlepší kemp za celou dovolenou. I saunu měl.

Řeka Abisko v NP Abisko - Švédsko

 O pár kilometrů za městem (rozuměj hodina jízdy autem) je situace jiná. Neskutečně čistá příroda v Národním parku Abisko.
Výtah z Wikipedie: Oblast Abiska má specifické klima. Je ovlivňováno velikým jezerem Torneträsk i blízkostí Atlantiku. Navíc oblast leží v dešťovém stínu hor na západě, takže je jedním z nejsušších míst Švédska. Průměrná roční teplota je -1 °C. Nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou teplotou +11 °C a nejchladnějším leden s -12 °C. Průměrné množství srážek činí 300 mm, což je zlomek proti množství srážek v okolních horách. V letních měsících je zde jeden z nejmenších úhrnů srážek v porovnání se zbytkem Švédska. V době od 27. května do 18. července lze z výše položených oblastí pozorovat půlnoční slunce. 

 Nám sprchlo, půlnoční slunce jsme neviděli, ale průměrná teplota byla, to zase jo:) Výlet v této přírodě je na jednu stranu celkem nuda (pořád jste v březovém hájku, občas na bažině), ale pro mě to bylo jedno z NEJ míst, které jsme navštívili. Příroda na rozhraní tajgy a tundry. Kolem dokola hory pokryté sněhem, rozkvetlé bažinné květiny. Má to své kouzlo.

Vlevo Laponská brána (Laporten) - hory kolem Abiska

Lofoty

Lofoty

 Po 17 km výletě parkem jsme pokračovali směrem na nejzazší místo místo dovolené, na Lofoty. V počasí, že by člověk psa nevyhnal jsme přejeli Ofoty a Vesterály a zakempovali na miniplácku u silnice. Spali jsme u moře, pršelo, řvali racci a v bažině za stanem něco dupalo. Následkem toho Kačka zalezla do auta, že losi jsou agresivní a do rána jsem jí neviděl. Losa naštěstí taky ne. Ráno ale bylo celkem pěkné počasí a letní lofotské teplo (12 stupňů a vichr). Navštívili jsme rybářskou vesničku Reine, kde jsme bohužel nevylezli na horu Reinesbringen (nepálští šerpové opravovali

Lofoty - Reine

cestu a byla uzavřena) a město na konci světa. Město s nejkratším názvem Å (čti O).Vítr nás zde skoro odfouknul do oceánu. Na blind jsme pak zkusili štěstí v Moskenes, jestli pojede trajekt a jako jedno z posledních aut jsme se nalodili a odpluli směr Bodo. Pak jsme popojeli do Fauske a přespali v kempu.






Tato první část nám zabrala 6 dní a ujeli jsme při tom 3361 kilometrů. Je to hodně, ale Švédsko pro nás bylo transportní zemí na cestě do Norska. Oproti Norsku jsou zde celkem slušné silnice a vyšší povolená rychlost (až 110 km/h).