Krkonošská padesátka

První stoupání. Klušeme někde na čtvrtém kilometru.

Kilpi trailrunning cup se přehoupl do druhé poloviny a hned tím nejhorším (pro někoho nejlepším), co má v náplni. Padesátkou v Krkonoších. Úkol zněl jasně, odběhat celý KTRC. Tak jsem se po pár letech pustil do něčeho delšího než maraton. A dopadlo to podle očekávání.
Před závodem jsem se krásně vyspal na parkovišti u přehrady a ráno vyrazil na trať plný sil. V plánu bylo běžet pohodičku a poběží to, kam to poběží. Zbytek nějak dám. Stoupání na Hromovku se mi líbilo. Pěkně v lesíku po pěšince. Všude spousta přepalujících půlmaratonců, kteří už na Klínovkách odpadali. Paráda. Na Klínovkách už pražilo sluníčko, tak jsem začal ochlazovat v každé studánce a potoce, které po trase byly. Seběh ze Stohu po serpentýnkách byla kochačka, výhledy a pak cupitání po sjezdovce dolu. Pak schody na Kozí hřbety, což je pěknej humus (někdo vypnul eskalátory) a seběh do Špindlu. Tady mi to pěkně běželo i do nudného úseku k Erlebachových boudám. Skoro pořád do kopce, který se musí běžet a po široké cestě. Tady jsem předběhl dokonce budoucí vítězku (která mí pak dala skoro hodinu).
U Erlebachovy boudy mi na občerstvovačce řekli, že jsem kolem dvacítky, čímž mě trochu rozhodili. Tak jsem radši utekl na nejhezčí úsek po povalovém chodníku skrz rašeliniště. Pak nás prohnali, dost zarostlou cestou, která mi moc nevoněla (připomněla mi kopřivové háje u nás kolem Lužnice) a jako bonus jsem pak dostal krizičku. Po asi 34 kilometrech jsem jí nečekal. Podle původních odhadů už jsem měl být dávno tuhej.
Pak ale přišel Medvědín a ve sjezdovce to pro mě skončilo. Začal jsem trochu křečovat a nedokázal jsem jí pomalu ani vyjít. Pak už jsem to nerozběhl a s bolavýma kyčlama a kolenem jsem zbylých 16 kilometrů do cíle tragicky došel.

Nicméně abych trochu závod zhodnotil. Trasa závodu je až na pár výjimek krásná (panelka od Medvědí boudy, sjezdovka Stoh, Medvědín). Myslím tím opravdu krásná, protože takových horských chodníků, jako jsou úseky přes Hromovku, Stoh, Kozí hřbety a Čertovu strouhu je v Čechách posktrovnu, natož aby jich bylo tolik v jednom závodě. Takže jediné co můžu hodnotit negativně jsou občerstvovací stanice závodu. Ze sedmi občerstvovaček bylo občerstvení (banán) snad jen na jedné, jinak na nich byla jen voda, jonťák bez jonťáku a dvakrát kofola. Na závodě na padesát kilometrů by člověk čekal aspoň sušenku, čokoládu, sušené ovoce a něco ve stylu tablet Carbonex od Nutrendu. Takže zpátky do středověku :)

Za chatou U Bílého Labe na 23. kilometru.