Porto a okolí

Atlantik u Miramar nedaleko Porta 

Na druhou polovinu dovolené jsme se přesunuli na sever země do Porta. Jídlo k večeři jsme si koupili v krámu a pak se šli zeptat majitele ubytování, jestli si můžeme dát večeři v zahradě. Skončilo to pozváním k večeři s přáteli a portugalským večerem:) Další den hlásili poslední horko až do konce dovolené, tak jsme vyrazili k moři vlakem 15 minut z Porta do vesničky Miramar. Byly dost vlny, ale i tak po chvíli osmělování bylo u oceánu příjemně. 

 

Quinta da Roeda - vinařství Croft Port

Další den bylo pondělí a to jsou v Portugalsku

Tržnice v Matosinhos u Porta

všechna muzea zavřená. Vyrazili jsme tedy vlakem do vesničky Pinhao, která je centrem vinařské oblasti kolem řeky Douro. To je nejstarší ohraničená vinařská oblast světa známá pěstováním portského vína. Před odjezdem jsme googlili a zjistili, že jedno vinařství je plně obsazené, tak jsme přešli přes řeku a zkusili hned v další. Tam ale chtěli spoustu euro za ochutnávku a byla za dlouho, tak jsme vyrazili za vesnici do vinařství Croft. Nakonec to byla dobrá volba i přes to, že prohlídka s výkladem byla docela stručná (větší prohlídky jsou ve Vila Nova de Gaia). Naopak portské měli skvělé. Dostali jsme k ochutnávce růžové, reservu a desetileté. Nikdy bych nevěřil, že můžou být tak rozdílná.

Důchodci mají pohodu na pláži

Maják v ústí řeky Douro do oceánu

Až třetí den v Portu jsme se konečně dostali do

Porta:) Sice jsme to vzali oklikou přes sousední město Matosinhos, kde je velký přístav a tržnice, ale pak jsme po nábřeží došli do města. Město má své kouzlo. Sice tady nenajdete památky, na které jsme zvyklí z domova, ale dostane se pod kůži. Úzké uličky, ve kterých dodnes bydlí lidé, kavárničky a bistra s jedním stolečkem, protože v nich není víc místa. To je Porto. Další den jsme si ho doprošli celé včetně města na protějším břehu řeky Douro Vila Nova de Gaia. Tam jsme navštívili na doporučení ohromné vinařství

Porto

Taylor, Fladgate a Yeatman, kde sice měli krásnou prohlídku, ale jejich ochutnávka portského nám vůbec nechutnala.

V Portu stejně jako v celém portugalsku jsme se věnovali hlavně ochutnávání jídla. Já si dal v restauraci Integro skvělá líčka z portugalského černého prasete s grilovanou zeleninou.

Porto

Vinařství Taylor, Fladgate a Yeatman ve Vila Nova de Gaia 

Porto

Guimares

Poslední den dovolené jsme jeli příměstským vlakem za 3,2 eura na osobu do města Guimares, kde vzniklo Portugalsko. Podle našeho hostitele se jedná o nádherné místo, ale nás opevněná věž alias hrad a sídlo Ďúka z Braganzy, které celé zrekonstruovali a navozili do něj všechno možné od čínských váz po španělské gobelíny moc nenadchl. Město samotné bylo jinak moc pěkné a vhodné k návštěvě místních kavárniček a cukráren. Abych ale nezapomněl, ve městě byla nádherná románská katedrála.

Guimares

Lisabon

Cabo da Roca - nejzápadnější místo evropské pevniny

Příkaz zněl jasně, na líbánky musíme k moři. Tak jsem vybral, to kde pravděpodobně nehrozí uhynutí na šílené vedro a ještě dva týdny před odletem sledoval, jak Portugalsko hlásí teploty kolem 45ti stupňů. Nám počasí naštěstí přálo a teploty klesly k příjemným 25ti stupňům.

Letěli jsme s ČSA s dvou hodinovým zpožděním a tak se až večer ubytovali v pěkném apartmánu se snídaní  The Hygge Lisbon Suites. Ubytování jsme měli kousek od zastávky asi 500 metrů od dvou stanic metra. Den 1.
Protože první den hlásili teploty k 30ti stupňům, tak jsme vyrazili na nejzápadnější bod pevninské Evropy Cabo da Roca s plánem se odpoledne vykoupat u Cascais. Jeli jsme vlakem z nádraží Cais do Sodré v centru města za 2,15 eura do Cascais a pak busem za 3,5 eura k majáku. Tou samou cestou

Útesy nad oceánem u Cascais

pak zpátky. U majáku na vysokém útesu hodně foukal studený vítr z oceánu, tak přišla bunda vhod. Výhled na oceán byl pěkný, ale po chvilce jsme vrátili do Cascais. Z koupání nakonec sešlo, protože kombinace ledového oceánu a nepříliš vysoké teploty (25 stupňů) nás odradila. Prošli jsme se aspoň po Cascais, kde mají krásný park s kohouty (národní zvíře) a pávy.

Oceanárium v Lisabonu

Den 2.
Já se do Lisabonu nejvíc těšil na největší evropské oceanárium. To se nachází kus od vlakové stanice a stanice metra Oriente a vstupné je jen 15 euro. Koukáním na rybičky, medůzy, tučňáky, vydry a všemožnou další havěť jsme strávili skoro 4 hodiny a pak jsme si dali výborné těstoviny v restauraci pod Oceanáriem. Dál jsme se popovezli autobusem k centru a prošli se po nejstarší lisabonské čtvrti Alfama.

Palác markýze z Fronteiry v Lisabonu

Lisabon a Castelo de Sao Jorge (hrad svatého Jiří)

Den 3. 

Lisabon

Konečně návštěva Lisabonu. Popojeli jsme si k paláci Markýze z Fronteiry, který se nachází nedaleko od zoologické zahrady. Kupodivu tady bylo jen pár lidí, tak jsme si užili nádherné zahrady skoro o samotě. Tento palác je označovaný za nejhezčí z lisabonských paláců. Poté jsme šli kolem akvaduktu (který nestojí za návštěvu) do centra.

























Prošli jsme se přes párty čtvrť Bairro Alto, kde jsme si chytli nejznámější tramvaj číslo 28, která nás dovezla klikatými uličkami do Alfamy k hradu Svatého Jiří. Na hradě toho moc není. Jen hradby z doby, kdy tu ještě vládli arabové a krásné výhledy na město.

Lisabonské hlavní náměstí na břehu řeky Tejo

Palácio Nacional da Pena (národní palác Peňa) v komplexů paláců v Sintře

Den 4.

Nedaleko Lisabonu, co by kamenem dohodil nebo vlakem dojel (40 minut, 2,15 eura) leží město Sintra, které patří do UNESCO. Město je plné paláců a na návštěvu všech by člověk potřeboval tak 3 dny. My jsme to vzali krásnými zahradami kolem vily Sassetti k nejhlavnější památce, národnímu paláci Pena. Vstupné do paláce sežralo 14 euro i se zahradami. Palác je jak vystřižený z pohádky od nějakého šílence a opravdu stojí za návštěvu. Navíc není prázdný a tak interiéry plné dobového nábytku a bohatě zdobené opravdu stojí za návštěvu. Jen ty davy lidí, jak na Karlově mostě. Dál nás nohy zanesly do zahrad, kde mají i část s deštným pralesem, skleníky a mnoho zajímavých zákoutí s ještě zajímavějšími stromy a rostlinami. Dál jsme to vzali pod kopec k paláci Regaleira (6 euro vstupné). Zdejší zahrady jsou plné architektonických šíleností a tunelů mezi jednotlivými atrakcemi v zahradách. Dokonalá prolézačka pro dospělé.

Jedna z atrakcí v zahradě Quinty de Regaleira
v komplexu paláců v Sintře

Jedna z atrakcí v zahradě Quinty de Regaleira
v komplexu paláců v Sntře

Den 5.
Opět návrat do města. Vyrazili jsme do čtvrti Belém, kde přistávali mořeplavci. Nachází se tu prý nejkrásnější stavba celého Portugalska a nejlepší pekárna, kterou jsem kdy navštívil. Klášter svatého Jeronýma je opravdu neskutečná stavba, kterou král Manuel postavil, aby byla hezčí než chrámy v Římě. A docela se mu to povedlo. Obraná věž Beléma na břehu ústí řeky Tejo do Atlantiku je vyzdobená podobně.
A to nejdůležitější. Pár kroků od kláštera se nachází pekárna Pasteis de Belém, kde pečou legendární portugalské Pastel de Belém. Pokud tam půjdete, tak nestůjte frontu před barákem, kde stojí ovce, ale jděte dovnitř, kde je 400 míst k sezení a obslouží vás hned. My jsme si za necelých 10 euro dali 2 kafe, 2 pastel de Belém, 2 další sladké buchty a 3 rybí buchty.

Mosteiro dos Jeronimos (klášter svatého Jeronýma) v Belému - Lisabon

Obraná věž v Belému - Lisabon

Krkonošská padesátka

První stoupání. Klušeme někde na čtvrtém kilometru.

Kilpi trailrunning cup se přehoupl do druhé poloviny a hned tím nejhorším (pro někoho nejlepším), co má v náplni. Padesátkou v Krkonoších. Úkol zněl jasně, odběhat celý KTRC. Tak jsem se po pár letech pustil do něčeho delšího než maraton. A dopadlo to podle očekávání.
Před závodem jsem se krásně vyspal na parkovišti u přehrady a ráno vyrazil na trať plný sil. V plánu bylo běžet pohodičku a poběží to, kam to poběží. Zbytek nějak dám. Stoupání na Hromovku se mi líbilo. Pěkně v lesíku po pěšince. Všude spousta přepalujících půlmaratonců, kteří už na Klínovkách odpadali. Paráda. Na Klínovkách už pražilo sluníčko, tak jsem začal ochlazovat v každé studánce a potoce, které po trase byly. Seběh ze Stohu po serpentýnkách byla kochačka, výhledy a pak cupitání po sjezdovce dolu. Pak schody na Kozí hřbety, což je pěknej humus (někdo vypnul eskalátory) a seběh do Špindlu. Tady mi to pěkně běželo i do nudného úseku k Erlebachových boudám. Skoro pořád do kopce, který se musí běžet a po široké cestě. Tady jsem předběhl dokonce budoucí vítězku (která mí pak dala skoro hodinu).
U Erlebachovy boudy mi na občerstvovačce řekli, že jsem kolem dvacítky, čímž mě trochu rozhodili. Tak jsem radši utekl na nejhezčí úsek po povalovém chodníku skrz rašeliniště. Pak nás prohnali, dost zarostlou cestou, která mi moc nevoněla (připomněla mi kopřivové háje u nás kolem Lužnice) a jako bonus jsem pak dostal krizičku. Po asi 34 kilometrech jsem jí nečekal. Podle původních odhadů už jsem měl být dávno tuhej.
Pak ale přišel Medvědín a ve sjezdovce to pro mě skončilo. Začal jsem trochu křečovat a nedokázal jsem jí pomalu ani vyjít. Pak už jsem to nerozběhl a s bolavýma kyčlama a kolenem jsem zbylých 16 kilometrů do cíle tragicky došel.

Nicméně abych trochu závod zhodnotil. Trasa závodu je až na pár výjimek krásná (panelka od Medvědí boudy, sjezdovka Stoh, Medvědín). Myslím tím opravdu krásná, protože takových horských chodníků, jako jsou úseky přes Hromovku, Stoh, Kozí hřbety a Čertovu strouhu je v Čechách posktrovnu, natož aby jich bylo tolik v jednom závodě. Takže jediné co můžu hodnotit negativně jsou občerstvovací stanice závodu. Ze sedmi občerstvovaček bylo občerstvení (banán) snad jen na jedné, jinak na nich byla jen voda, jonťák bez jonťáku a dvakrát kofola. Na závodě na padesát kilometrů by člověk čekal aspoň sušenku, čokoládu, sušené ovoce a něco ve stylu tablet Carbonex od Nutrendu. Takže zpátky do středověku :)

Za chatou U Bílého Labe na 23. kilometru.

Krátký výlet po Rakousku

Traunfall - vodopády na Traunu nedaleko dálničního sjezdu na A1 u Laakirchen

Dovolená začíná - jezerní zámek Ort u Gmundenu

 Cyrila a Metoděje jsem oslavil prací, ale hned v pátek ráno jsme skočili do auta a vyrazili k jezerům za koupáním a výletem na horu Schafberg. Nicméně, když jede magnet na špatné počasí na dovolenou, tak to dopadá následovně:

Místo prvního dne stráveného u Wolfgangsee koupáním jsme za neustávajícího deště navštívili Hallstatt a jezerní zámek u Gmundenu. Ani jedno z toho mou drahou ženu moc nenadchlo.

Hallstatt

Zámecký park zámku Mirabell v Salzburgu

 Večer jsem se smutným pohledem na Schafberg schovaný v mracích naplánoval alternativu na sobotu. Vyrazili jsme na štrůdl do Salzburgu. Já si dal meruňkový a byl snad lepší než originál z jablek. Cestou jsme pak na chvilku zastavili v zahradách v Hellbrunnu a poté na poslední chvíli dorazili pod dolní stanici lanovky k Eisriesenwelt. Rychle vyspurtovali nahoru a počkali jsme si na poslední prohlídku v komorním počtu asi deseti lidí, což byla výhra. Největší ledová jeskyně na světě fakt stojí za to. Z množství ledu, schodů a velikosti jeskyně se nejeden posadí na zadek a v kombinaci s lanovkou a vysokohorskou procházkou je to skvělý zážitek.

Salzburg

Salzburger Dom s panáčkem

Zámek Hellbrunn u Salzburgu

Eisriesenwelt - největší ledová jeskyně na světě

Pevnost Werfen s majestátní hradbou Hochkönigu v pozadí

Když v Alpách prší, voda teče všude

Horská služba jde do akce - bohužel najít čecha

 V neděli bylo ráno celkem pěkně, ale na celodenní výlet na Schafberg už nebyl čas. Vyrazili jsme tedy na procházku k Gosausským jezerům. Počasí nám i poslední den ukázalo zač je toho loket, takže půlku výletu nám propršelo formou alpské přívalové přeháňky na pár hodin. Zpestřením bylo přistání policejní helikoptéry a akce horské služby, která bohužel našla ztraceného čecha až po třech dnech od začátku hledání na vedlejším vrcholu Dachsteinu mrtvého.

My jsme si ale výlet užili (doufám, že má drahá žena také) a už se těšíme na dovolenou :)

U Hinterer Gosausee

Pro info:
Spali jsme v kempu Wolfgangblick u Abersee (protější břeh proti Sankt Wolfgang im Salzkammergut). Platili jsme 24 euro za noc (stan + dva lidi). Kemp byl příjemný a za pěkného počasí má i pěknou pláž.

Gosaulacke po deštích trochu naplněná vodou. A stále prší.

Vorderer Gosausee s majestátním Dachsteinem v pozadí (pokud ho tam nevidíte)

V Rakousku to jde i čechům :)

Historickým vlakem do Bechyně a pěšky zpátky do Tábora

Motorový vůz M 260.0 přezdívaný Stříbrný šíp.
Jediný vyrobený kus z roku 1938.

Kokpit vlaku Elinka z roku 1905

České dráhy pořádají na trase z Tábora do Bechyně nostalgické jízdy historickými vlaky Elinka a Bobinka. Tak jsme si spojili vyhlídkovou jízdu historickým vláčkem s výletem kolem Lužnice. Jako zpestření zároveň z Tábora vyrážel vlak Stříbrný šíp, což je jediný vyrobený vagón tohoto vlaku z roku 1938. Úplné Porsche vlak.

My jsme jeli vlakem Elinka z roku 1903 s  označením M400.0. Cestou jsme dostali od stylizovaného průvodčího instruktáž ke Křižíkovo trati a informační materiály.

Vlak se řídí hláškou z filmu od Bolka Polívky:"Vlak by měl jet tak rychle, aby motýli mohli otevřenými okny volně létat dovnitř i ven".

Bechyně

Touhle krasavicí jménem Elinka jsme se vezli

Červená turistická trasa a zároveň naučná
stezka Na Onen Svět je trochu prales.
Pro děti rozhodně nevhodné.

Lužnice mezi Dobronicemi a Bechyní

Naučná stezka Na Onen Svět u Dobronic

Zřícenina hradu Dobronice u Bechyně

Z Bechyně jsme vyrazili po červené značce směrem k Táboru. Trasa je v tak pěkném stavu, že dlouhé kalhoty a dlouhý rukáv jsou nutností, protože kopřivy a jiné  mlází přesahují výškou 2 metry. Naštěstí morálku týmu zvedlo malinobraní. I přes množství malin kolem cesty tato trasa není vhodná pro děti. Ty kopřivové a bodlákové pralesy je pravděpodobně dost znechutí. Jinak morálku týmu na této dlouhé trase udržovali pivní a nanukové zastávky. Nejvíce se nám líbilo v kempu Saloon kus od Stádleckého mostu. Celkem jsme našlapali cca 30 km a bez zastávky na oběd nám cesta z Bechyně do Tábora zabrala 7 hodin a 9 minut.

Dobronice u Bechyně

Kostel Nanebevzetí panny Marie nad Lužnicí u Dobronic

Stádlecký řetězový most

Vyfocená užovka

U Příběnic