Loučení s turistickým rokem 2014

Trochu se mi v hlavě míchají pocity a přemýšlím jak začít psát o mém posledním ultra roku 2014. Do Ústí nad Labem jsem jel s tím, že zkusím kolik vydržím. Přece jen 170 km je daleko i autem. Do hodně náročných tréninků se v týdnu ještě přidala rýmička, tak jsem vyrazil s tím si co nejlépe zaběhnout 1. etapu a pak čekat, jak to půjde dál.

Z práce vyrážím dřív, aby mi ani dvojnásobná rezerva nestačila na to dostat se na nádraží včas. Stíhám tedy dojít na večeři k číňanovi a dalším vlakem se přesouvám na sever republiky do Ústí nad Labem. Ve vlaku zkouším něco naspat do zásoby, protože předpoklad je takový, že do neděle už moc šancí vyspat se nebude. Chvíli hledáme základnu, ale pak už se vítáme se známými. Následuje povinná diskuse co nohy, trénink, nemoci a práce. K tomu nějaké to pivko a pak hurá na kutě.

1. ETAPA

Noc byla jedním slovem HROZNÁ. Každou půl hodinu vzhůru, díky neustálému pendlování účastníků a pronikavému hlasu jedné osoby. Ranní rozsvícení v celé tělocvičně, když půlka lidí ještě spí taky není asi ideální. Jednoduše, nesnáším vstávání !!! V půl čtvrté odprezentovat, připravit a vyrazit do tmy na vlak. Na 1. etapu vyrážím podle mě dost nalehko (plán je víc běhat, dokud je sil ještě dost), podle Petry Mückové nabalený jak sněhulák. V 5:00 nás pak Olaf vypouští do tmy. Startujeme pod dohledem nádražácké paní, která si vychutnává ranní cigárko a okolo projíždějící jednotky městské policie. Od nádraží probíháme vesnici Bohosudov a Krupka. Na čele se drží László Barta, tak s ním nějakou dobu držím krok, abych se podíval jak běhají UFO běžci. Jakmile začne cesta víc stoupat, tak zpomaluji, a před nástupem pod lanovku se zařazuji do hada čelovek mizejícího ve tmě. Při prohlížení trasy před závodem jsem čekal pozvolné stoupání, ale realita je úplně jiná. Stoupání v první části dosahuje sklonu okolo 25%, místy prolézáme pod nízkými stromky (až mi vypadává flaška z přední kapsy) a maliním. Had čelovek pomalu jak na B7, zkouším to marně fotit. Je to super, stoupám jako dým. Jediné co to kazí jsou úplně zamlžené brýle, takže jdu skoro naslepo...:) Rosa mi krásně umývá nohy, mrholení osvěžuje vdechovaný vzduch, takže za chvilku jsem na kontrole Komáří hůrka (808 m.n.m.). Pípám si na krásném 16. místě a mizím v neproniknutelné mlze.

Přede mnou se udělala trochu mezera, tak přidávám a snažím se dohonit mihotající se světélka v mlze. První světélko se mě ptá, kde je kontrola, tak ho posílám zpátky. Další dvě míjím ještě na louce Fojtovická pláň, ale další už se mi nedaří dohnat. Máme ale stejné tempo, tak se podle nich mohu orientovat. GPS navigaci nevedu a v mlze není vidět ani do příkopu, tak je to moje jediné určení správné trasy. V lese mi světýlka zmizí a potkávám je až v protisměru u zříceniny hradu Kyšperk. Tady se pokouším zdokumentovat mohutné zdi, které se zjevují ve svitu čelovek. Pak zase hra na honěnou, rychle dolů z kopce ke kolejím po kterých pokračujeme pár kilometrů. Sehrát krok s pražci je dost umění, tak různě přeskakuji okolo kolejí ze strany na stranu. Dobíhám jednoho borce, který si musel odskočit a protože jsem od vstupu na koleje neviděl vlastní značení, pokračuji za ním cestou vedle kolejí. Trochu si tak zaběhneme, ale za chvíli už zase počítáme pražce. Pomalu se schyluje k rozbřesku a po levé straně na nás najednou kouká les odrazek. V důvěře na ně zatáčíme a drtíme to pekelným srázem do kopce, pak kus zpátky a dolů ke kolejím. Nadávky lítají kolem, Olafovo jméno doplňujeme né moc lichotivými přívlastky. O pár set metrů dál mu spíláme z očí do očí a Olaf nás ujišťuje že odrazky nejsou od pořadatelů, ale pravděpodobně od geocacherů (kačerů).

Do ruky beru chleba se salámem a s Honzou Svobodou pokračuji klidným tempem po zelené značce do Habartic. Vypínáme čelovky a rozhlížíme se po krásném podzimním lese. Na hřebeni opět stoupáme do mlhy a připadáme si jako někde ve Skotsku. Mlhou si razí cestu podmáčená cesta a z okolních pastvin vystupují torza stromů.

Na rozcestí U Adolfova na nás čeká tajná kontrola s narafičenou bednou plnou koláčků. Jenže ta je připravená až na 2. etapu, tak se spokojuji jen lokem kofoly a dalším chlebem. Hned mizíme v mlze a užíváme si seběh do Telnice. V Telnici je další kontrola (my snad ztloustnem :O). Nutně provádím promazání soustrojí, beru do ruky pro změnu chleba se salámem a jdeme na výlet po asfaltce do Zadní Telnice. Konverzačním tempem dorážíme do běžkařského areálu v Zadní Telnici - Adolfově, kde mě Honza fotí na stupni vítězů. Chvíli hledáme kudy odtud pokračuje červená značka. Ta se zákeřně vrací skoro stejným směrem. Vede nás až k Nakléřovskému průsmyku. Běžíme po běžkařské trati, je to nahoru dolů, taková houpačka. Když jednou do kopečka zpomalím, tak jsem hned napomenut, že to jako ne, a běžíme hned dál. Když dáváme wc pauzu, tak nás trhnou dva borci, co jsou s námi už od stoupání z Telnice.

V Nakléřově je zase dobíháme a běžíme slušným tempem pořád z kopce až do Malého Chvojna. Tady je zase tajná kontrola. Dáváme v klidu čaj a k němu si cukrujeme skvělé domácí koblihy. Borec v černém nám utíká, tak po chvíli jdeme taky. Za poklusu do sebe cpu koblihu, což mi vůbec nejde. Do toho mi u obličeje bouchne flaška, že si div necinknu do kalhot. Zapomenout odbublinkovat kofolu, to je umění. Za Neznabohy mě přepadá nutkavá potřeba vyrazit na prohlídku místního lesa. Tuto ztrátu pak urputně doháním přes Chuderovec a ve stoupání na konci Chuderova už je mám.
Před Erbenovou vyhlídkou děláme selfie, protože zde není čím označit kontrolu a hned valíme do Ústí, které vidíme hluboko pod námi. Návrh vylézt na rozhlednu není přijat, takže hned rychle z kopce. Tady potkáváme dalšího běžce a už ve stejném složení jako v Telnici běžíme přes Ústí nad Labem. Zahýbáme do Bertina údolí, ócháme nad jeho krásou. V rychlosti pořizuji pár fotek a nasazuji pekelné tempo, abych dohnal kluky bežící pekelným tempem. V rychlosti jen načmárám kontrolu do karty, odhodím voskovku do fólie a makám dál. Vbíhám na silnici, chlapi asi 100 metrů přede mnou. Nasazuji po 54 kilometrech tempo okolo 3:40 min/km. Do dveří vbíhám těsně za nimi a společně dokončujeme 1. etapu Loučení na krásném 14: místě.

Plán byl doběhnout 1: etapu do osmi hodin, aby zbyl čas na regeneraci. Toto jsem splnil s rezervou. Užil jsem si po dlouhé době teplou sprchu, pak jsme skočili do města na oběd. S regenarací v podobě spánku už to bylo horší. V tělocvičně měnili okno (hodně velký okno), takže zde byl dost hluk. do šesti hodin se mi podařilo zabrat snad jen na 30 minut. Pak jsme do sebe nacpali gulášovku a šli dál zkoušet spát. To už bylo lepší, teď jsem vytuhl asi na hodinu a půl. Probouzím se v dost bídném stavu. Představa dalších 115 km mě docela děsí. Za samé radosti na sebe ještě zvládám vylít minerálku a pak už se přesouváme na druhou stranu Labe, kde bude start.

2. ETAPA

Pořadatelé nás vypouští přesně v 22:00 a nasazujeme hned ostré tempo. V plánu jsem chtěl zkusit běžet dokud budeme ve městě, takže chvíli dokonce tahám celé závodní pole, ale po chvíli pouštím pár lidí před sebe...:) Ze začátku trasa vede přes Ústí nad Labem po žluté značce do Olšinek, kde dáváme hromadný kufr. Na čipovou kontrolu přibíháme z protisměru a já pípám na utopickém místě.

8	3.	Alois KUNA EKUT	21.11.2014	22:19:01	0:19:01	9,150

Na kontrole ze sebe sundavám teplé triko, v tomhle tempu se docela přehřívám. Rychle se zařazuji do hada běžců, ale hned na začátku lesa ještě musím na záchod. Stoupáme na Vysoký Ostrý (587 m.n.m.) tlačím se dopředu co to jde, abych dohnal ztracené pozice, ale hlavně partičku z první etapy. Místy se dá i běžet, ale to končí hned jak se napojíme na zelenou značku. Bahno, že by v něm zapadl i traktor. Visím na hůlkách, ale stejně mi noha na kterou přenesu váhu ujede do strany. Nechápu ty co to jdou bez hůlek a děsím se toho až tudy poběžím zpátky. Postupně se protrápím až na vrchol ze kterého je ale krásný výhled na Ústí nad Labem. Zkouším to nafotit a pak hned mizím do toho bahenního tobogánu.
Cestou z Velkého Ostrého předbíhám pár lidí. Nechápu jak jsem to dokázal ustát. Nejprudší úsek sjíždím v kuse po patách a máchám okolo sebe beznadějně hůlkami. Pak po naučné stezce dolů až k Labi na kontrolu v Brné. Cesta postupně přidává na sklonu, běžíme pravděpodobně v krásné krajině, ale můj pohled se soustředí pouze na rozpoznávání bahna a kamenů na cestě pokryté listím. Daří se mi roztrhat velkou skupinu, která se za mnou utvořila a při doběhu na kontrolu se za mnou drží akorát jeden běžec. Potkávám tu ostatní z 1. etapy, tak rychle piji čaj, beru na cestu chleba se salámem a jdu je dohnat. Po pár stech metrech ze mě lítají nadávky jak z dlaždiče. Nechal jsem na kontrole hůlky. Zase. Asi si je budu muset k ruce přivázat. Dál cesta pokračuje po zelené do dost šíleného kopce. Začíná mi docházet síla, ale až do Němčí se držím. Rytinu soutěsku už ale scházím. Je to z kopce, ale nedokážu běžet. Pár lidí mě předbíhá. Na konci údolí se cesta zase otočí nahoru, aby jsme začali stoupat na Varhošť (640 m.n.m.). V kopci si dokonce musím na chvíli sednout, vytahuji tedy Denuttsku a v klidu si dávám piknik. Okolo procházející lidé se mě začínají ptát, jestli jsem v pohodě. To už začíná být hodně špatný. Po chvíli tedy vyrážím šnečím tempem dál. Když už se mě lidi ptají, jak mi můžou pomoct i za chůze, tak to je asi hodně špatný. V jednom bahnitém úseku se proti mě najednou vyřítí László a chvilku za ním Petrové. Tak je povzbuzuji, oni zase mně. Těsně pod vrcholem potkávám Honzu. Který řeší chybějící kontrolu, kterou ale má. Povzbuzuje mě k dalšímu pokračování, ale ujišťuji ho, že na čipové kontrole chci skončit a nechat se svézt někam k vlaku. Po čtyřech se vyškrábám na rozhlednu, kde vítr sfoukl kontrolu a teď dává zabrat i mě. Pak scházím k čipové kontrole, aby mi kluci řekli, že nemají v autě místo.

Dávám si tedy čaj, doplňuji vodu a hrabu se zpátky na Varhošť. Pak z kopečka dolů. Musím dojít až do Lovosic, není kde to dřív zabalit. U Krkavčí skály je cedule, že je zde nebezpečný úsek, ale zapomněli napsat, že velmi krásný úsek. Scházíme ze skalnatého ostrohu, aby jsme si na protější skále mohli zaznamenat kontrolu. Je tu krásně, ale přede mnou jsou dva běžci, tak se jich pokouším udržet. Mohlo by mě to vytáhnout z té letargie. To se mi trochu daří. Z kopce si párkrát sedám na zadek, když mi v šikmém svahu podjedou nohy, ale konečně mam vyšší tempo než zraněný šnek. Společně pak stoupáme na Plešivec. Cestou je vložený úsek jak ze Spartan race. Trasa je vytyčená přímo přes pokácené stromy. Na Plešivci (510 m.n.m.) doháníme skupinku před námi. Pak cupitáme dolů po kamenném poli, ve dne to tu musí být krásné. Teď se ale soustředíme akorát, aby jsme si nezvrkli kotníky. Zde by se hodila cedule "neschůdný úsek".

Mezi vesnicemi Kamýk a Malíč se po průchodu sadem připojuji k panu Smolovi a spolu zdoláváme můj poslední vrchol Radobýl (399 m.n.m.). Z vrcholu jsou nádherné výhledy na aglomerace rozeseté okolo Labe. Hlavně na Lovosice, Litoměřice a Terezín. Cestou z kopce ještě míjíme odbočku žluté značky a daří se nám si cestu o pár set metrů prodloužit. Pak už jen 8 km, při kterých strojovým tempem ukrajujeme asfalt okolo Lovochemy. V restauraci na nádraží v Lovosicích už nás čekají pořadatelé a já odolávám vnucování itineráře další trasy. Prý jako motivace k pokračování. 

V restaurace už do sebe jen cpu polívku a výborný koláč s kávou. V deset hodin pak s dalšími, kteří zde končí odjíždíme na základnu do Ústí nad Labem.

Odkazy:
       - web závodu/pochodu: http://louceni.webnode.cz/
       - mapy: http://louceni.webnode.cz/nove-mapy-tras-2014/
       - výsledky EKUT 1. etapa: http://2014.tonerman.cz/ltr17.html
       - výsledky EKUT 2. etapa: http://2014.tonerman.cz/ltr27.html
       - GARMIN connect 1. etapa: http://connect.garmin.com/modern/activity/637694910

Boubín - Libín - Kleť 2014 naruby

Je večer před závodem, v klidu si doma připravuji věci na závod, což je pro mě dosud nepoznaná zkušenost a hodně si ten klid užívám. Ještě se mi podařilo ukecat tátu, aby mě do Boršova nad Vltavou hodil na devátou večer. Na startu v kempu už je spousta lidí, takže probíráme plány se známýma a dostáváme čipy a karty (karta kontrol, mapu, detaily kritických míst, itinerář trasy), no prostě dokonalost sama.

V deset hodin nás Jarda vypouští na trasu. Vím že nás po chvíli čeká zúžení cesty, když se změní v úzkou pěšinu na skále nad Vltavou. Tak se snažím procpat dopředu, když ale běžíme skoro 15 km/hod, tak nechávám ostatní běžet, zpomalím na své tempo a hupkám lesem dál. Po pár kilometrech přichází první kufr, když běžím v davu na louku i když cesta odbočuje doleva. Jsem ale líný se 20 metrů vrátit, tak pokračuji s tím že na cestu půjde seběhnout. Šlo, takže trnitým křovím dolů srázem a můžu znovu předbíhat. Po druhý potkávám Evku a okolo Vltavy bahnem běžím k Dívčímu Kameni, kde je Jarda s tajnou kontrolou, aby si to lidi nezkracovali okolo hradeb. Na cestu nám krásně svítí měsíc a vedle něj vysílač na Kleti, kam míříme. Dál cesta pokračuje přes Holubov až k parkovišti v Krasetíně, kde je první občerstvovačka. Cestou jsme stihli další kufr z úplný blbosti. 

Z občerstvení vyrážíme naráz celá skupina a hned se napojujeme na cestu vedoucí pod lanovkou a polykáme metry směrem na vrchol Kletě. Pod vrcholem se snažím nafotit svítící Budějovice a okolní vesnice, ale telefon to nezvládá. Na Kleti je na zemi tajná kontrola, které bych si sám nevšiml (jako spousta jiných) a trasa pochodu nás pak vede po modré turistické značce přes Rohy, kde jsem si opřel hůlky o ceduli na které byla kontrola a pak jsem se pro ně musel asi 500 metrů vracet. Kvůli tomuhle kufru mi utekla skupinka se kterou jsem běžel, takže musím pokračovat sám. Po pár kilometrech mě dobíhá Evka a běžíme spolu ke Kuklovu. Cestou překračujeme po hranolu Křemžský potok (Evce se na něj moc nechtělo) a pak stoupáme listím ke zřícenině kláštera Kuklov, kde je další občerstvovačka. 

Dostáváme informace, že závodníci na čele startovního pole jsou tak rychlý, že před nimi pořadatelé nestíhají navážet občerstvovací stanice. No, my jsme dostatečně pomalí, aby jsme polévku dostali. Díky tomu mi ale utíká Evka i kluci, které jsme zde doběhli a tak pokračuji do tmy sám. Indiánským během běžím za nimi s cílem je dohnat ale prvního běžce potkávám až za Třešňovým Újezdcem. Běží proti směru a vrací se pro kontrolu. Tak tenhle kufr ho stojí asi 6 kilometrů. Po chvíli mě předbíhá znovu už správným směrem (asi lepší oddíl). Evku s kluky dobíhám až ve Lhenicích, kde hledají kontrolu, která nakonec je až za vsí. Dáváme si tam teplý čaj, bereme bagetku na cestu a mizíme ve tmě.

Další úsek je nahoru dolu, kde vesnice stojí vždy v nejprudším kopci. Kus za Míčovicemi nás předjíždí Jarda Koptiš a my po chvíli řešíme, že už jdeme po asfaltu moc dlouho. Hned ladíme mapy a GPSky a zjišťujeme, že jsme neodbočili po modré značce. O kus dál se má silnice se značkou setkat, tak plánujeme se na ní napojit. To nám nevychází a tak běžíme po silnici až do Frantol. Zde má být kontrola, kterou nenacházíme, tak každý fotíme co můžeme, ať máme nějaký ten důkaz, že jsme tu byli a pokračujeme krásnou lesní pěšinou do Jelemeku. O kus dál vypínám záznam trasy na hodinkách, protože mi hlásí slabou baterii a hned dáváme další kufr, když doběhneme do Zdenic. GPSky hlásí kudy je naklikaná trasa, tak to bereme přes čerstvě oseté pole a pak hledáme, jak projít maliním ke klukům, kteří jsou na správné trase. Ty sebou mají navigátora Dániela Mártona a společně se přesouváme do penzionu Vila Helena, který pár minut hledáme.

Po výborném vývaru pokračujeme na druhý kopec z názvu pochodu, na Libín. Na cestu už si nemusíme svítit, protože začal krásný den a nad hlavami máme úplně modré nebe. Kousek před námi do kopce šlape stomílařka Monika Vavrochová. Evka přidává, aby jí dohnala, tak po chvilce přidávám taky. Doháním je na vrcholu, odkud sbíháme na Libínské světlo ve větší skupině. Z Libínského sedla do Albrechtovic je můj oblíbený úsek, který snad nejde projít suchou nohou. Běžíme okolo Farského potoka, velmi podmáčeným úsekem. Já se držím pravidla, že když jsou nohy mokrý, tak už je jedno čím běžím a v jednom místě mi to bahno boty málem vyzuje. Po chvíli dobíháme k úseku okolo hradu Hus. Když se tu běží za dne, tak to není nijak náročné, akorát je potřeba koukat kam se šlape, protože tu vše dost klouže. Na dně údolí most přes Blanici a pak pár nudných kilometrů na kopec Zlatá stezka, odkud sbíháme do Volar na poslední občerstvovačku. 

Ve Volarech mají výborné chleby se škvarkovou pomazánkou, tak se cpeme co to jde, přece jen je před námi poslední úsek dlouhý přes 25 kilometrů. Kalkulujeme kdy by jsme mohli dorazit do cíle, bereme do kapes nějaký dobroty na cestu a klidným tempem vyrážíme přes Volary směrem na Bobík. Cesta je až na krátký zpevněný úsek úplně nádherná. Stoupá se smíšeným lesem, nohy se boří do barevného listí. Prostě krása. Cestou i nacházím místo, kde jsem minulý rok zapomněl odbočit. Na Bobíku si dávám bagetku, a pak běžíme až na sedlo Na Kubrnech, odkud začínají nekonečné 4 kilometry po mírně stoupající asfaltové cestě k Boubínu. Dokonce pouštím i jedinou písničku, kterou mám uloženou v telefonu. Na rozcestí Na Křížkách opouštíme oboru a stoupáme na poslední a nejvyšší kopec Boubín. Po chvíli mi úplně dochází, mám problém držet tempo. Jdu, pomalu, ale jdu, Evku mám pořád na dohled. K rozhledně přicházím chvíli po nich, sděluji jak to se mnou vypadá a vydáváme se dál. Já stylem raněného srnce urputně hopsám v závěsu za těma dvěma. Kousek po šotolině dokonce zvládám držet tempo, tady není potřeba hlídat jak našlapuji. Pak prudký seběh lesem nadpozemskou rychlostí. Myslím, že ani 10 Km/hod nepřekračuji. Stylem "raněný indián" se dostávám až do Vimperka, kde na nás čeká Jarda a řízek pro každého!!!
Moc děkuji Evce a Davidovi, že mě v tom posledním seběhu nenechali, ale dotáhli mě až do cíle.

Pro tenhle pochod jsem se rozhodl vyzkoušet novou bundu, co jsem si koupil na běžky a vyměnit camelbak za lahve s vodou. Obě testované věci se skvěle osvědčili. V bundě mi rozhodně horko nebylo, akorát na kontrole na Kuklově jsem v tom větru za pár minut málem zmrzl. A lahve s vodou odteď budu brát všude, ta jednoduchost doplňování je krásná a navíc mi zůstává víc místa v batohu na dobroty.

Odkazy:

              - web závodu: http://blk.websnadno.cz/

              - výsledky: http://2014.tonerman.cz/blk7.html

              - trasa: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=165641

              - Garmin (1/2 trasy): http://connect.garmin.com/modern/activity/624927314

Dovolená 2014 - stopem Pobaltím

Den 1. až 3. - cesta do Estonska a Tallinn

V práci se mi konečně podařilo dostat dovolenou ale kvůli zkušební době mi vyšla až na začátek podzimu. Volba kam byla jasná už na jaře, protože Kačka koncem léta odjela na Erasmus do Tallinnu, tak jsem hodlal navštívit Pobaltské země. Koncem léta jsem začal zjišťovat informace o způsobu dopravy do Estonska, až jsem našel společnost ECOLINES a koupil jsem jízdenku Praha - Tallinn za 700 Kč. Pak už jsem se mohl jen těšit na 28 hodin cesty.

Z Prahy jsem vyrážel v pátek 3.10. v 20.20 a trasa autobusu vedla přes Varšavu, Bialystok, Kaunas a Rigu. Cesta byla pohodlná jak jen cesta v autobuse může být a po krátké navigaci jsem se v půl jedné ráno v neděli potkal s Kačkou u Estonské národní opery. Batoh jsme hodili do hostelu a vyrazili na noční prohlídku města. 

Po vyspání jsme pak na další prohlídku vyráželi až po obědě, ale vzali jsme to pořádně a byli jsme venku až do soumraku. Sice nám krásně svítilo sluníčko, ale teplota dosahovala jen dvanácti stupňů.

Trasa: https://goo.gl/maps/yTvC4

Den 4. - NP Lahemaa, Rakvere, Narva

Odjezd z Tallinnu jsem měl naplánovaný na 6:05 ráno, tak abych nikoho nebudil, tak jsem si ustlal na gauči ve společenské místnosti. Spát jsme šli v půl třetí ráno a asi po půl hodině přiběhla Kačka, že volal majitel hostelu, že tem spát nemám. Tak jsem se ještě na těch pár hodin přesunul ke klukům německým, a dospal u nich. 

Ráno mě stálo hodně odhodlání vstát a odejít z pohodlného hostelu a od vysmáté Kačky ven do zimy... Nakonec jsem se překonal a autobus mě po hodince vysypal ve vesničce Loksa v Národním parku Lahemaa, kde se ze mě pravděpodobně bezdomovec snažil hned vytáhnout nějaký peníze. Loksu jsem si zvolil po předchozím googlování informací o oblasti s tím, že zde mají být naučné stezky a velké kameny, které sem přihrnul ledovec až ze Skandinávie. Z Loksy jsem vyrazil po silnici okolo zálivu, protože jsem nenašel žádnou infotabuly, ani infocentrum, ani ukazatele. Celkem jsem v okolí Loksy strávil šlapáním po asfaltu asi 4 hodiny a díky únavě z nevyspání jsem chytil docela velkou depresi a překonání tohoto prvního dne na cestě se pro mě stalo velkým odříkáním. 

Ani tenhle ukazatel mi moc nepomohl, tak jsem se vrátil do vsi, prohlídnul pěkný hřbitov a pokračoval pár kilometrů ke křižovatce, kde se mi konečně podařilo chytit stopa do Vosu, kde byla akorát bílá písčitá pláž jinak nic jiného. Za Vosu jsem narazil na krásné nocoviště, ze kterého by si měli vzít v NP Šumava příklad a pravděpodobně na jedinou turistickou trasu Estonska, dlouhou 370 km.

 Z Vosu se mi podařilo chytit stopa až do Rakvere, které leží na hlavní silnici z Tallinnu do Narvy, do které jsem se rozhodlo nakonec zamířit. Chtěl jsem se podívat přes hranici do Ruska. V Rakvere stála za prohlídku akorát zřícenina pevnosti, jinak zde již byl znát ruský vliv a město na mě dýchalo dosti stísněným dojmem. Z města jsem musel ujít pár kilometrů až k obchvatu, které mají Estonci okolo každé dědiny. Člověk se dost nachodí.

Na tři stopy jsem se v pět hodin večer dostal na okraj hraničního města Narva. Rychle jsem se tedy vydal směrem k hranici s Ruskem, kde se měla nacházet pevnost. Pevnosti zde jsou dokonce dvě a svou velikostí mě velice překvapili. V dřívějších dobách se zde pravděpodobně tvrdě bojovalo. Jinak je Narva škaredé město plné paneláků z poloviny minulého století nějaká velká modernizace se zde zatím moc nekoná.

Trasa: https://goo.gl/maps/kR4mS

Dovolená 2014 - Den 5. - Johvi, Čudské jezero, Tartu

Místo pro nocleh jsem našel na okraji Narvy hned za pumpou na LPG. Byl jsem krásně krytý od silnice a trochu i od větru, který zde nepřestává ani na chvíli foukat. V noci jsem se několikrát probudil zimou, ten vítr dokázal spacák účinně ochlazovat. Ráno jsem se ale probudil do krásného slunečného rána a okolo 10:00 už jsem stál u silnice a stopoval směrem zpět do Johvi. Den začal dobře za 10 minut už jsem se vez.

 Přes Johvi jsem se prošel pár kilometrů, na trhu jsem nakoupil švestičky a vyrazil na stopa. V tohle chvíli jsem ještě nevěděl, že na hlavní silnici na Tartu je úplně minimální provoz a že na ní strávím celý den. Naštěstí bylo krásné počasí a v tomto území nikoho naštěstí nebylo co řešit, pouze stát u silnice a stopovat. Problém nastal až u Čudského jezeře (5. největší v Evropě) ve vesnici Mustvee, kde jsem byl asi 2 hodiny a už jsem věděl i v kolik mi jede autobus do Tartu. Nakonec se zadařilo a do Tartu jsem se před soumrakem dostal a ještě si ho stihl projít.

Den 6. - Césis, Sigulda a Turaida, Riga

Večer se mi podařilo najít luxusní místečko na spaní u Technologického parku v Tartu a s plánem vstávání za rozbřesku jsem zde večer zalehl. Ráno v osm už jsem stál u silnice a na několik stopů jsem se dostal do Valgy na Estonsko Lotyšské hranice. Zde jsem proved nákup, protože jsem nevěděl jako měnou se platí v Lotyšsku a seznámil se s mamkou mého posledního řidiče
Za hraničním městem Valga/Valka jsem chytil za stopa starého pána v Mercedesu, který mě ve Valmiera pozval na kafe, a pak mi ještě udělal okružní jízdu okolo historického centra v Césisu. Nejlepší stop z celý dovolený. Po prohlídce Césisu jsem musel ujít pár kilometrů za město, kde mě zastihl první krátký déšť. Nicméně jsem se na dva stopy celkem rychle přemístil do Siguldy, kde se nacházejí proti sobě dva hrady - Sigulda a Turaida. Došel jsem krásným parkem okolo řeky až k hradu Turaida, abych nakonec zjistil, že chtějí vstupné za vstup na celý vrchol kopce, na kterém se hrad nachází a to mě tak naštvalo, že jsem chytl stopa zpátky do Siguldy a zamířil do Rigy.

Turaida, foto by Google foto

V Rize mě můj aktuální řidič veikboardista a snowboardista znající Krkonoše hodil až do centra k Pomníku svobody, takže jsem nemusel nikam daleko běhat a mohl jsem si v klidu projít historické centrum. Po prohlídce centra jsem přešel po mostě přes řeku Daugavu, prošel okolo Národní knihovny Lotyšska a když jsem měl jistotu, že jsem na správné silnici, tak jsem se popovez fungl novým trolejbusem Škoda (mají úplně nový vozový park tramvají a trolejbusů Škoda, měl jsem radost). Nakonec jsem zakempoval na okraji Rigy u vlakové stanice Tiraine. Kde mě nejprve z krásného místa vyštěkal velký zlý pes, ale na druhý pokus to také nebylo špatné.

Trasa: https://goo.gl/maps/UMw20

Den 7. - Vilnius, Trakai

Přibližně ve dvě hodiny ráno mě probudila voda, která mi kapala do obličeje. V tuto chvíli už jsem naučený rychle jednat, zhodnotit situaci, jak je to vážný, naházet věci do batohu, srolovat spacák do karimatky a prchat na vlakovou zastávku. Udělal jsem rychlý průzkum v kolik jede první vlak, abych na mě náhodou někdo nezavolal policajty, natáhl jsem si budík na pátou a spokojeně spal dál. V pět pršelo jako když otočí kýbl, tak jsem si udělal raní kávičku a v 5:38 nasedl do vlaku směr Jelgava. Tam jsem předpokládal, že to na stopa bude lepší než zde na okraji Rigy, kde z města vedla čtyřproudová výpadovka. Navíc by mohlo do rozbřesku přestat pršet. - To se bohužel nestalo a po dvou hodinách na dešti pod deštníkem jsem to zabalil, udělal kolečko po Jelgavě, abych zjistil, že nejlepší je nasednout na vlak z rána a vrátit se zpátky do Rigy a odtud v klidu přejet autobusem do Vilniusu. Celý den zabitý, ale aspoň jsem si od stopování odpočinul.

Z Vilniusu jsem zamířil do Trakai, kde se nachází hrad na ostrově uprostřed jezera. Jako nejlepší varianta se ukázala cesta autobusem, který to zvládl za půl hodiny. Navíc mi hodná paní na nádraží vyměnila 2 eura na Litevský peníze, abych si mohl koupit jízdenku a ani za to nechtěla poplatek. Děkuji.
Do Trakai jsem dorazil chvíli před šestou večer, takže akorát čas projít krásnou vesničkou k hradu a pak zpátky k silnici na Marijampolé a najít za soumraku nocleh.

Trasa: https://goo.gl/maps/Ou4M4

Den 8. a 9. - Varšava a návrat domů + rekapitulace

Poslední noc v Pobaltí byla celkem zajímavá. Zakempoval jsem na terase nového, ještě nedostaveného domu, ale nevšiml jsem si, že už ho hlídá ochranka. Takže mě asi za půl hodiny přijeli zkontrolovat, jestli neprovádím nějakou neplechu. Budíka jsem měl nataženého na 7:00 ráno, takže jsem si užil krásné svítání a hned za rozbřesku už jsem stál u silnice. Stop se náramně dařil, na třikrát jsem se dostal až do Marijampolé k hlavní silnici do Polska a nikde jsem nečekal déle než 10 minut. Jednou mě dokonce zastavil přímo na křižovatce, ještě než jsem za ní stihl dojít a to jsem zrovna ani nestopoval.
V Marjampolé jsem chytil stopa, který jel do práce do Osla v Norsku a jel přes Varšavu, tak už jsem nemusel dál nic řešit a v klidu jsme dojeli do Varšavy v půl čtvrté odpoledne a pak už jsem akorát musel najít centrální nádraží. Na nádraží jsem byl trochu ztracený, protože se nachází v podzemí pod velkým nákupním centrem. Vystál jsem asi hodinovou frontu na jízdenku a když jsem jí zaplatil, tak jsem myslel že mě klepne. 68 Euro, platil jsem ve zlotých, takže jsem neměl tušení kolik platím a paní u okýnka si se mnou moc nerozuměla. Po chvíli, když jsem se probral se zoufalství jsem našel zákaznické centrum a jízdenku jsem stornoval a koupil jinou, takže mě to i se storno poplatkem vyšlo cca o 20% levněji. Pak už mě čekalo jen 15 hodin ve vlaku až do Budějovic.
Trasa: https://goo.gl/maps/vakrP

Rekapitulace:

Celkem ujeto: cca 4 200 km

Stopem: 1 180 km

Trasa z Tallinnu (přibližně): https://goo.gl/maps/Pqxz8

Během dovolené jsem navštívil 4 hlavní města evropských států a spoustu dalších krásných míst na území Pobaltských republik. Dovolenou zpětně hodnotím jako velmi povedenou, i když to nejlepší bylo hned na začátku v Tallinnu.

Beskydská sedmička (pětka) 2014

Tak konečně je tady září a s ním závod dvojic, na který jsme se s Martinem přihlásili už někdy v lednu. Na pátek mám domluvenou dovolenou, abych se mohl v klidu přepravit do Frenštátu pod Radhoštěm. V plánu mám spánek až do půl osmé, což neklapne, protože mě zbytek rodiny budí skoro jak do práce. Ale v devět už jedu autobusem Student agency přes Brno do Nového Jičína a pak kousek lokál busem. Na prezentaci mě nabírá Martin a přesouváme se autem do Bašky na večeři a pak už do Třince na start. V Třinci máme hodinu čas, tak se vyvalujeme v Albertu na zemi a drbeme kdo za kolik a tak podobně.

Přípravy v Albertu

V půl desáté se přesouváme do startovního koridoru, kde se zdravíme se spoustou známých, padají vtipy o všem možném, hlavně o kondomech :) Z reproduktorů se ozývá, že shání 10 silných chlapů, tak s Martinem jdeme pomoct odtáhnout auto, které překáží za startovní bránou. Auto rozhoupáváme a odtlačujeme přes brzdu, dokud nepřijde majitel :) Dál si posloucháme spoustu nějaký to info k trati a spoustu nudných keců o sponzorech, svatba, musím rychle na záchod do křoví, modlitba, naše krásná hymna a pak konečně po hodině startujeme v 22:35.

Tři tisíce běžců a chodců se naráz vyvalí na cestu a závodí co jim síly stačí. Martin nás drží pěkně podle hodinek na uzdě, a naše ego trpí. Takhle se v klidu dostáváme pod sjezdovku na Malý Javorový, kterou si v pohodičce vycházíme. Nádherně je vidět had čelovek před námi i za námi a světla vesnic pod námi. Jen zastavit a kochat se, k pokračování se musím hodně přemlouvat, jsem hold kochací typ. Na vrcholu duní hudba, spousta lidí povzbuzuje, kamery, Martin běží, taky běžím. Za kamerami zase přecházíme do pohody a klušeme na Javorový. Přijde mi, že čelovka divně svítí, budu muset na občerstvovačce vyměnit baterky, snad si do té doby nezlomím nohy. První seběh, pouštíme to okolo hada běžců borůvčím, to mě neudrží, hůlky letí, čelovka taky a už se sunu bahnem. Skvělý pocit a bahenní zábal zdarma!!! Dál je seběh mírnější, dokud neuhne z cesty přímo srázem dolů. Od nohou lítají kameny až mám strach, že někomu ublížím. Martin mi v těchto pasážích okamžitě mizí z dohledu. Taky to pouštím na doraz, balancuji hůlkami, ale asi trochu víc než bych měl a z levé hůlky mám dvě a ještě je ohnutá do luku. Díky radostné eufórii z krásy seběhu potlačuji myšlenky na ztrátu nejdražší části výbavy a klušeme dál do Řeky.

V altánku u občerstvovačky na světle měním baterie v čelovce, loknu jonťák a vyrážíme dál. Na občerstvovačce nechávám přelomenou hůlku a pokračuji s jednou (přece jí tu nenechám). Hned za čipovou kontrolou se proti nám valí ohromný dav v protisměru. Myslíme si, že jsou to hobíci, ale později se dovídáme, že špatně odbočili a hodně si to zkrátili. No když to neřešily pořadatelé, tak si nemá cenu dělat nervy. Stoupání na Ropici je dloooouhá cesta mírně do kopce. Takže jedu na autopilota a cestou trochu posvačíme, protože nám kručí v žaludku. Z vrcholu do Morávky je to táhlý dlouhý seběh, což Martin nemá rád, tak v poklidu sklusáváme. Pár lidí nás předbíhá, mezi nimi i Laura Bergrová, pěkně vysmátá. 

Před občerstvením v Morávce sahám do kapsy pro magnésium, otvírám, piju a div, že se nepobliju. Je to ampule s kofeinem. Jsem to ale blbec. Za chybu se platí, takže poctivě zajíst banány. Na občerstvovačce mají i sůl, tak si trochu sypu do pusy, zapíjím vodou a pak to 15 minut rozdýchávám. Kdyby žaludek moh, tak mi nafackuje. Tohle se mi úplně nepodařilo :) Stoupání na Travný začíná prudkou sjezdovkou, za kterou se od nás odpojují hobíci a my pokračujeme na vrchol. Od kopcu Travný jsem čekal něco jiného než cestu plnou kamení, navíc se u mě i u Martina dostavuje spací krize, to stoupání je nekonečné. Na vrcholu je živá kontrola, pár lidí u ní posedává, ale my jdeme rovnou do seběhu. Ten je za odměnu, úplná nádhera, nízké stromky fackují do obličeje, cesta široká akorát na jednoho člověka. Krize je pryč a já si to naplno užívám a stíhám Martina, který má v prudkých sebězích vždy o převod navíc než já. 

Na občerstvovačce Martin mění čelovku a já objevuji, že mají mezi melouny i kousky bez pecek, tak je do sebe tlačím tak, že mi šťáva teče i po bradě. Po chvíli už zase jdeme dál, tentokrát na Lysou horu. Dostávám pár informací o Lysa cupu, nasazuji traktor tempo a drtím metry velmi nudným stoupáním až za Malchor, kde se pokouším vyfotit Lysou. Mezi tím mě dochází Martin a spolu jdeme po novém chodníku (přijde mi jako rozumná věc při tom v jak dezolátním stavu je celá sjezdovka) na vrchol. Na vrcholu jsme díky posunutému startu za svítání, tak dělám pár fotek a neskutečně hnusným a rozkopaným sestupem klušeme k Ostravici. Martin hlásí problémy s koleny a tak se domlouváme, že v Ostravici bude delší pauza. Sestup z Lysé nám trval neplánovaně dlouho, tak aspoň doplníme síly pro pokračování. 

Lysá hora z Malchoru (telefon nezabral hada čelovek v serpentýnkách na vrchol)

Pohled z Lysé hory na Malchor

Beskydy v raním oparu

Svítání v Beskydech

 Martin nakonec rozhoduje, že budeme pokračovat. Cesta pod Smrk je docela nudná, široká asfaltová cesta. Občas se trochu zadívám, tak pak musím za Martinem popoběhnout. Ten mě straší "Schody do nebe". Tak jsem zvědavý. Jsme na nich. Je to fakt do kopce. Nohy v háji. Nedokážu skoro zvedat nohy nahoru. Z přetěžování jedné nohy kvůli používání jedné hůlky mě pekelně bolí koleno a dolní část zad. Každou chvíli si musím sednout a odpočinout. Jsem strašně naštvaný, že to Martinovi kazím. Pomalu pokračujeme úbočím k rozcestí Smrk - sedlo. Tam už je jasné, že to takhle dál nepůjde. Domlouváme se na ukončení závodu v Čeladné. Na Smrku je strašně krásně. V sedle se dostáváme do úplně jiného světa. Mírný terén, povalové lávky prostě krása. Na vrcholové loučce na chvíli uleháme do trávy, dáváme si gumová strašidýlka a odpočíváme. Už není kam chvátat.

Pohled z výstupu na Smrk

Ve svazích Smrku

Martinův zadek u studánky Tajemná Řásnovka - ty výhledy :)

Na Smrku

Sestup ze Smrku na Polanu

Ze Smrku jdeme procházkovým tempem do Čeladné a počítáme hříbky rostoucí okolo cesty a Martin spřádá plány, kdy je přijede sesbírat. Končíme v Čeladné po 65 kilometrech s časem 12:38. Přijíždí pro nás Linda a jedeme do Frenu, kde si dáváme výbornou tortillu.

Pak už jen sprcha v tělocvičně, kde na dvakrát smývám vrstvu bahna a hurá na vlak do Prahy.

Když jsem se dnes probudil se slovy "mě bolí zadek", tak mi bylo řečeno, že to nejsou dobrá slova od chlapa po ránu.

Web závodu: www.beskydskasedmicka.cz

Garmin Třinec - Lysá hora: http://connect.garmin.com/jsPlayer/585121666

Garmin Lysá hora - Čeladná: http://connect.garmin.com/modern/jsPlayer/584933587

Kontrola	Martin Ryzí	Alois Kuna	Čas týmu	Úseky	Status
START	2014-09-05 22:35:00	2014-09-05 22:35:00	2014-09-05 22:35:00
K1 - VELKÝ JAVOROVÝ		2014-09-05 23:52:33	2014-09-05 23:52:33	01:17:33
K2 - ŘEKA	2014-09-06 00:30:32	2014-09-06 00:32:08	2014-09-06 00:32:08	00:39:35
K3 - ROPICE	2014-09-06 01:33:57	2014-09-06 01:33:52	2014-09-06 01:33:57	01:01:49
K4 - MORÁVKA	2014-09-06 02:14:08	2014-09-06 02:14:10	2014-09-06 02:14:10	00:40:13
K5 - TRAVNÝ SPORT VRCHOL	2014-09-06 03:41:36	2014-09-06 03:41:39	2014-09-06 03:41:39	01:27:29
K6 - TRAVNÝ HOBBY TRAVERZ
K7 - KRÁSNÁ	2014-09-06 04:18:34		2014-09-06 04:18:34
K8 - LYSÁ HORA	2014-09-06 05:47:54	2014-09-06 05:49:10	2014-09-06 05:49:10	01:30:36
K9 - OSTRAVICE	2014-09-06 06:58:24	2014-09-06 06:58:25	2014-09-06 06:58:25	01:09:15
K10 - SMRK - SEDLO
K11 - SMRK - VRCHOL	2014-09-06 09:15:17	2014-09-06 09:15:18	2014-09-06 09:15:18
K12 - SMRK - POLANA
K13 - ČELADNÁ	2014-09-06 11:13:15	2014-09-06 11:13:19	2014-09-06 11:13:19

Lipno STRC kros

Náhodou jsem objevil, že se na Lipně běží jeden závod ze série Salomon trail runnig cup, tak jsem se rychle přihlásil. Povedlo se mi tak zaplnit volný víkend mezi Slezským maratonem a Mistrovstvím ČR ve slalomu na divoké vodě. V týdnu se mi zadaří vyběhnout jen jednou, abych zjistil že do kopce nohy netáhnou. Aspoň se mám na co těšit.

Ráno vyrážíme s tátou, kterého jsem ukecal pro funkci doprovodu z Budějovic a tak stíhám prezenci i polívku k obědu. Pak ještě kafíčko, rozběhat a na start. Na startu u přístaviště v Lipně nad Vltavou je krásných 12 stupňů a silný vítr, který prohání plachetnice po jezeře. Já se kvůli zimě ale svlékám do běžeckého až těsně před startem.

S malým zpožděním nás vypouští na trať, která hned stoupá skrz vesnici k Jezerní sjezdovce, po které stoupáme těsně pod vrchol. Na startu jsem se rozhodl, že jí vyběhnu v kuse, tak to tam peru, ale nohy tuhnou. Po sjezdovce následuje mírně zvlněný úsek zakončený krátkým seběhem do osady Dvorečná. Tady je voda na občerstvení a pak stoupání na Luč. Kus před vrcholem musím nutně na záchod, tak mě pár lidí předbíhá. Já je pak naháním v seběhu do Loučovic. V lese se nachází jedna z největších bouderingových oblastí v Čechách, takže seběh je úplné "trail porno". Kousek před koncem míjíme odbočku a dáváme menší kufr. Dál se běží okolo Čertových proudů, kde to neustále mírně klesá, tak se do toho dost šlape. Od poloviny závodu nás čeká cca 8 km úsek, kde běžíme většinu času do kopce. Místy musím přecházet do chůze, ale pořád to odsýpá. Hlavně díky tomu, že na dohled mám závodníka 100 metrů přede mnou. Doháním ho až pod sjezdovkou. Na Kramolíně nás pořadatelé směřují na točité schodiště na Stezku korunami stromů na kterou se trefím až po druhém upozornění. Asi jsem měl zvednout hlavu a podívat se, kde ty schody jsou.... Pokus jít schody po dvou mě málem posílá k zemi, takže pěkně hlavu dolu, držet se zábradlí a kousnout to. Z vrcholu jsou krásné výhledy a sbíhá se davy fandících lidí (na některé bylo potřeba houknout, aby se uhnuli) po točité cestě, takže jsem nakloněný jak motorkář a rubu do toho co nohy snesou. Za rozhlednou mě dobíhá Pepa (seznamovačka při seběhu), který včera byl na Jesenickém maratonu = ukrutnej drsňák. Pak už jen poslední kopec po asfaltu, kde mě Pepa cukne a 3 km seběh do cíle. Ve finiši plácaná s dětmi a 200 metrů dlouhá cílová rovinka v tempu 3:30 min/km. V cíli jsem v čase 1:57:42 na 58. místě celkově, takže neskutečná spokojenost, kterou mi kazí akorát občerstvovačka, kde jsou jen melouny.

Závod se mi hodně líbil a lidé okolo trati skvěle povzbuzovali k vyšším výkonům. Hlavně malé děti, které si chtěli s každým plácnout.

Web závodu: http://www.strc.cz/strc-2014/lipno-nad-vltavou-2014
Výsledky: https://docs.google.com/spreadsheet/pub?key=0Ajr3L32sd2ikdExGX00wNXlVdUF6TGp6WkhQa3o2dGc&output=html
Garmin: http://connect.garmin.com/modern/jsPlayer/572766917

24. Týnišťské šlápoty 2014

Je pátek večer a já běhám po hospodě U Kance v Žumberku jen v šortkách a připravuji se na závod. Stejně se mnou je tu dalších asi 130 lidí. Rychle si před startem ještě dávám místní pivko a kafe a před půl desátou se přesouvám na start za hospodou. Olaf pronáší úvodní řeč a startuje nás proběhnutím pod páskou z Rock Point Horské výzvy. Nikdo nikam nechvátá, tak se držím pěkně na chvostu první skupinky a ukrajujeme první metry okolo Rokytenky. Cesta vede krásným terénem a až na pár krátkých seběhů pořád mírně stoupá. Po pár kilometrech předbíhám partičku oblečenou jako na pláž, která běží jen noční 50-tku, tak z toho ani nemám moc radost. V Rokytnici probíháme ulicemi plných lidí, kteří jsou zde na Anenské pouti a moc nechápou, co tam děláme. Za Rokytnicí už ale stoupání začíná být prudší a tak si to ve dvou šlapeme co to jde na Anenský vrch (992 m.n.m.), kde si pro kontrolu musíme na rozhlednu, ze které jsme se ani nerozhlídli. Stejně bylo ještě pod mrakem. Následuje mírný seběh do Říček v kterých je první tajná kontrola a chleba s nutelou, že prý když to může Kilian, tak my taky. Pak už ve třech pokračujeme na vrchol Zakletý (991 m.n.m.), který byl opravdu zakletý. V půlce stoupání cesta vychází na sjezdovku a má sklon takový, že odrazky v dálce by si člověk mohl splést z hvězdami. Ale nejhorší jsou ty mraky much, můr a kdoví jaké havěti, která mi neustále vlétává do pusy. Na vrcholu dáváme trochu kufr, když hledáme vyhlídkovou plošinu, z které se nakonec vyklubala napůl rozpadlá rozjezdová rampa vedle výstupu z vleku. A pro pobavení ostatních Petr pouští fix, který padá skrz podlahu pod plošinu. Aspoň ukazujeme těm, co nás dochází, kam mají jít. Dál na Pěticestí už pokračuji sám, nohy nějak nechtějí běžet, což se po chvíli ukazuje jako solidní spánková krize. Cestu po hřebeni ještě absolvuji takovým klusajíce chodícím tempem na Homoli (1 001 m.n.m.), kde dávám chvilku oddech na skalce u kontroly. Nádherné místo ze kterého vidím ty co jsou za mnou a nad hlavou mi svítí tisíce hvězd. Tady bych klidně zůstal déle, ale nedá se nic dělat, musím pokračovat. Po chvilce následuje první z Olafových výmyslů, kdy musím seběhnout o 100 výškových metrů dolů a pak se zase vyhrabat zpátky. Seběh po asfaltce Čertovým dolem je pro mě noční můrou, kličkuji po silnici ze strany na stranu a víceméně jenom jdu. Na konci dolu pak považuji dopravní ceduli za dva povídající si lidi a to, že je chci pozdravit mě na chvíli rozesmívá. Stoupání na Zdobnickou Seč nějakým způsobem vycházím a pak už jen hnán nějakou záhadnou silou jdu do Deštné a vyčkávám rozbřesk.

V hospodě do sebe rychle cpu polívku a kafe a vyrážím na Šerlich. Na hřeben přicházím ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad obzor a z toho výhledu jsem se skoro posadil na zadek.

 Z Šerlichu nás Olaf nutí do další vracečky kus do Polska tou samou cestou zpátky, ale tady je aspoň příjemně mněkká cesta a tak po 30 km krize konečně běžím normálně. Dál běžím přes Šerlišský mlýn, kde potkávám poláka předvádějícího neskutečné věci s GPS navigací, na Sedloňovský Černý kříž ze kterého je nejdelší vracečka o 200 metrů dolů. Jediná pozitivní věc je, že vidím kdo je přede mnou a to mě dobře motivuje.

 Zpátky do Deštné pak dobíhám s Peťou, Evou a Jirkou. Z hospody se nám nedaří vypadnout úplně nejrychleji (já vůbec nezdržoval:)), ale chvilku po osmé ráno už stoupáme na nejvyšší vrchol trasy Velkou Děštnou (1 115 m.n.m.).

 Pak příjemně popobíháme na vrchol sjezdovek nad Deštnou, kde dáváme fotografickou pauzu, protože jsou odtud neskutečné výhledy.

 Následuje krásný seběh okolo kostela Sv. Matouš do Jedlové, ze které po rozpálených loukách stoupáme na Supovu vyhlídku. Za tuhle vracečku jsem Olafa proklínal. Na vyhlídce jsme řešili rébus, jak holky dosáhnou pro fixu na zapsání kontroly. Dál je pro mě cesta dost monotónní a za sále se zvyšující teploty se dostáváme na kontrolu Mýto s tajným občerstvením, kde nepohrdneme lahváčema.
 Dál sbíháme do Antoiina údolí odkud stoupáme posledním hezkým místem, roklí proti proudu potoka a cestou se vykrmujeme výbornými malinami.

Zřícenina hradu Klečkov je taková klasika, nic tam není, ale hrady byly na kopci, takže hurá nahoru. Pak další malinové hody a po asfaltce z kopce směr Skuhrov nad Bělou. Cestou dávám kufr, ale ostatní mě naštěstí odvolají zpátky na cestu. Vůbec to nedávám. Před dvěma kilometry jsem běžel, teď jdu, spíš se plazím. Strašně se mi motá hlava. Dva kilometry jdu jen silou vůle, že seknout sebou můžu až ve vsi. Tam padám u bufetu, prolévám se kofolou a končím. V tom vedru na sluníčku nezvládám ani jít a do cíle zbývá ještě 28 kilometrů. Stopem popojíždím do Kvasin na kontrolu a pak se závodníky z kratších tras autobusem a vlakem do Týniště.

Nakonec z toho bylo 90 kilometrů. Mrzí mě, že jsem nedokončil, ale naopak jsem rád za to, jak zvládl spací krizi, která trvala neuvěřitelné 4 hodiny.

Odkaz na závod: http://www.dalkovepochody.cz/tsodkd.htm

Salza, Enns a Gesäuse 2014

Je pátek odpoledne, skáčeme do auta, nabíráme holky a tátu a vyrážíme směr Rakousko. Po dvou bludišťácích, nepochopení objížďky za Ennsem a navigátorově chybě ve Steyeru, dorážíme do Wildalpenu v 21:15. Rychle se převlíknu do běžeckého a ještě za světla se vyrážím proběhnout. Přidává se ke mě kamarád Ondra, který v sobě má už pár pivek. Po deseti minutách padl první návrh, že se vrátíme, to jsem ukecal na dalších 5 minut a pak prý abych neměl blbý kecy jsme pokračovali dál. Po chvíli cesta uhnula do kopce a do lesa a tak jsme museli vytáhnout čelovky. Krátký výběh a poté hned seběh k řece Salza, okolo které jsme zahnuli po proudu směr kemp, mě nakopl a hned jsem zrychlil kámoš nekámoš. Pod kopcem jsem na Ondru počkal. Na cestě jsme přeskočili pár nafouklých ropuch a po 200 metrech cesta skončila loukou, takže zpátky, kus proti proudu a po mostě přes řeku na silnici do Wildalpenu. Naštěstí jsme cestou potkali jen jedno auto, tak nebylo třeba mít strach.

Odkaz na garmin: http://connect.garmin.com/activity/536052781

Po návratu už byla většina naší, pro mě nečekaně velké skupiny, v povznesené náladě. První večer a vypadalo to jako závod, kdo toho vypije víc. Lidi postupně odpadali, až jsme i my poslední po jedné ráno zalehli. Já, brácha Venda a Ondra jsme si ustlali hned u řeky pod širákem (Ondra v půjčeném spacáku, protože si věci nechal v zamčeném autě). V šest ráno mě ale budí kapky vody, co mi padají do obličeje. Okázale se je snažím ignorovat, ale po chvíli to nejde. Probouzí se i Ondra a sklízí věci z večera, pak vezme půjčený spacák (čti hadr - i deka je lepší) a odchází dospat do stanu ke Gábině. Já se přikryl plachtou a brácha zalezl do obalu na loď a spali jsme dál. V osm už nás ale nutí k probuzení i první ranní ptáčata.

Ráno začíná klasické krmení hladových krků (a že jich je) a pak už foukání Barak, přičemž se zjistilo, že jedna chybí, tak jí odjeli narychlo půjčit za "krásných" 55 euro na den. Snídaně a balení trvá klasicky skoro do jedenácti, pak nutný převoz aut do cíle splutí a před polednem hurá na vodu.

Letos jsme vyrazili v hojném počtu 8 barak a 5 slalomek. Holky jsme si s Ondrou rozdělili (já si vybral) a na zahřátí jsme si sjeli slalomovou trať, aby se otrkali. Vody nám teklo dost málo (naštěstí v noci sprchlo a trochu se zvedla hladina), takže celé splutí trvalo přes 4 hodiny. Počasí nás trochu zlobilo, a tak chvíli jsme klepali kosu a chvíli se hřáli na sluníčku. Nakonec se nám cestou převrhla jen jedna loď, ale zato hned dvakrát, ale i přes to se všem splutí líbilo.

Po sbalení už následoval jen přesun k další řece Enns, kde se rozložilo ležení v krásném kempu v Gstatterbodenu, přímo pod mohutnou stěnou Hochtoru. Tady to dneska pro všechny končilo, akorát já se zase převlékám do běžeckého a vyrážím do sílícího deště.

Jen s flaškou vody, holemi a v tričku jsem se vydal směrem ke kopci Tamichbachturm (2 035 m.n.m.) na který mám v plánu vyběhnout. Po proběhnutí okolo kostela v Gstatterbodenu úzká klikatící se pěšina lehce stoupá krásným lesem, následuje prudký seběh k potoku a pak už jen prudce vzhůru. Po dvou kilometrech se cesta napojuje na cyklotrasu a už pokračuje celý zbytek jen po široké cestě. Všechny mírnější úseky se snažím běhat a tak se po hodině a sedmi a půl kilometrech ocitám v sedle o 650 metrů výše. Cestou potkávám 3 kamzíky, ale nechtějí se nechat vyfotit a hned mizí do lesa. Bohužel počasí se nelepší, na kopce skoro není vidět a už je sedm hodin večer, tak se rozhoduji pro návrat. Z kopce se snažím běžet co to dá a nezastavovat. To se mi daří a po třiceti minutách stojím na parkovišti dole ve vsi. Pak už mi chybí jen kousek do kempu. Večerního popíjení se dnes nezúčastním, jen se umyji, najím a po chvíli odpadám. 

Odkaz na garmin: http://connect.garmin.com/activity/536052808

Ráno zase následuje snídací a balící martírium a před obědem už stojíme připravení na začátku námi ježděného úseku Ennsu pod železničním mostem. Peřej pod mostem sjíždíme s Ondrou spolu, protože holky dostaly strach a nabíráme je níž. Pak následuje peřej okolo ostrova, z které mají holky zážitek na celý život a pod ostrovem se k nám přidává zbytek skupiny. Celá řeka je lehká s nádhernými kulisami hor, takže si splutí zpestřujeme trochou blbnutí. Na konci úseku, který i já jedu prvně je krátká peřej WW3, na kterou se raději jdeme podívat. První jede brácha na slalomce a v pohodě, pak to prubnu já s Martinou a dáváme s klidem, akorát musíme najet doprava a pak přejet vlevo, kde je potřeba se vyhnout velkému kameni, který není při nájezdu vidět. Tenhle průjezd volí už jen Ondra s Verčou a Honza s Markétou, všichni zkušeně bez problémů. Zbytek projíždí mezi kameny při levém břehu, kde to za vyšší vody bude asi úplně jednoduché, ale teď tam je dost kamenů. V dolní části peřeje nakonec vyplavou jen Rezků (až na malého Adámka, který zůstane hrdinně v lodi) a Stanovských, kteří to pro jistotu splavou hned od shora.

Pak už následuje jen pozdní oběd a my odjíždíme zpátky do Čech. Zbytek party ještě pokračuje dál, my musíme v pondělí do práce.

Z Vimperka do Sušice přes Javornickou hornatinu

 V Sušici na Šumavě se o tomto víkendu pořádali veřejné závody ve slalomu na divoké vodě, tak jsem se toho rozhodl využít. Taťkovi jsem do auta hodil věci na spaní a na převlečení a v sobotu brzo ráno jsem vyrazil na autobus do Vimperka. V autobuse jsem se snažil dospat brzké vstávání, ale zanedlouho už jsem vystupoval ve Vimperku u říčky Volyňky. Trasa vedla hned za začátku do kopce okolo zámku, a pak dál po červené turistické značce přes kopečky směrem na Zdíkov a Stachy. Až za Stachy se dalo běžet docela svižným tempem, stoupání byly docela mírné, akorát často se běželo ve vysoké trávě bez známky využívání této krásné cesty.

Za obcí Stachy začalo stoupání na nejvyšší vrchol dne Královský kámen (1 058 m.n.m.), který sousedí s vrcholem Javorník (1 066 m.n.m.). Tyto kopce společně s Ždánovem tvoří jakýsi hřeben Javornické hornatiny. Nejprve se stoupalo po rozkvetlých loukách, kde o cestě ujišťovali jen turistické značky a výstup končil pasáží po šíleně kluzkých kamenech a kořenech až k vrcholové skalce. Na vrcholku jsem si dal tyčinku a potkal první dva lidi, kteří z druhé strany přijeli na kolech.

Na Královském kameni začalo hřmět a já začal doufat, že se půjde někde schovat, až to začne lítat. Pršet naštěstí začalo až kousek před hradem Kašperk, kde jsem bouřku přečkal s pivkem a teplým čajem. Tam jsem se stal objektem zájmu malé holčičky, která se bavila rozvazováním mých tkaniček a strašně hezky se u toho smála.

Z Kašperku byla vidět rozhledna na vrchu Sedlo (902 m.n.m.), na kterou to bylo co by kamenem dohodil. Už mě začínaly pomalu docházet baterky a navíc tím, jak vysvitlo sluníčko to bylo jako běžet parní lázní. Prudkost stoupání na Sedlo mě docela překvapila a měl jsem co dělat, abych se na vrchol vyškrábal. Na vrcholu rozhledny to jeden starší pár, který se tam fotil komentoval, že mám přestat kouřit...:) Nakonec jsme si vyjasnili co a jak a dostal jsem echo, že se mám stavit o kus dál v restauraci, že tam obsluhuje krásná slečna. To jsem udělal a měli pravdu :)

Za Albrechticemi se mi podařilo ztratit značku, tak jsem pokračoval po silnici do Sušice, což mě po pár kilometrech přestalo bavit. Zkusil jsem stopa a na druhý pokus už jsem se vezl až na nádraží (děkuji hodné paní za svezení).

Krásný den jsem završil večerním posezením u ohně za zvuku kytar a dobrým pivem.

Odkaz na mapy.cz: http://mapy.cz/s/9Xsc
GPS záznam: http://connect.garmin.com/jsPlayer/506959618 - na konci jsem to zapomenul vypnout, takže final 33,5 km a 9,75 km/hod průměrná rychlost

100 km Jarním Šluknovskem 2014

Na Velikonoce jsem se těšil už dlouho dopředu, protože na Velikonoce naplánován dálkový pochod Jarním Šluknovskem, který patří do série závodů Československá tisícovka.

O půlnoci v pátek 18.4. jsme se seřadili na náměstí v Českém Dubu a čekali až nám totálně namol starosta popřeje štěstí do závodu a poté jsme vyrazili. Ze začátku hodně lidí vyrazilo dost velkým tempem, mě se nedařilo ani pomalým. Nohy si odvykly na kompresky a nějak se jim nechtělo šlapat. Po pár kilometrech se mi ale podařilo chytit tempo a pak už to šlapalo, jak dobře namazanej stroj.

V půlce stoupání na Ještěd jsme se seběhli do skupinky 4 lidí, ve které byl i můj parťák Tomáš pro celý zbytek pochodu. Na první kontrole na vrcholu Ještědu byla tráva ojíněná a kombinace mrazu a větru nebyla úplně příjemná. V seběhu jsem to pak rozjel co to šlo a dokázal se mě udržet jen Tomáš. Seběh vedl až do Machnína po krásné, ale náročné stezce, v mlze ve které bylo vidět tak na 2 metry. Většinu seběhu se mi z očí kvůli oslnění nasvícenou mlhou řinuly z očí potoky slz, ale o to to byl intenzivnější zážitek. V Machníně na nás čekala technická zajímavost Transbordér, který nás přepravil přes Lužickou Nisu k tajné kontrole.

Výstup dál pokračoval dlouhým stoupáním v husté mlze, takže jsme před sebou aspoň neviděli ten kopec. Kousek před napojením na červenou turistickou značku na vrchol Vápenný jsme trochu zakufrovali, v té mlze nebylo vidět ani do příkopu okolo cesty. Pod vrcholem bylo pěkně namrzlo, tak jsme se na kontrole nezdržovali a běželi do Rynoltic, kde měla být první občerstvovačka. Za přejezdem jsme minuly odbočku a zašli si skoro kilometr navíc. V kulturáku jsme dostali gulášovku, kterou jsem ani neochutnal. Měl jsem žaludek jak na vodě a polívka byla něčím cítit.

Když jsme vyrazili dál, tak už se rozednívalo a byla taková zima, že jsme běželi i do mírného kopce, aby jsme se zahřáli. Z Polesí přes Popovu skálu až k přechodu hranice do Německa jsme probíhali podle mě nejkrásnějším úsekem celého pochodu. Seběhy mezi skalami po měkkém písku jsme si opravdu užívali.

V Německu začala pro mě velmi nudná část po širokých upravených cestách, které byly zpestřeny pouze ve vrcholových partiích skalními útvary. Na Töpferu jsme měli za úkol spočítat schody na vrcholovou skalku, ze které byl krásný výhled na prosvícené mraky, které hnal vítr proti kopcům.
Postupně jsme oběhli Kurort Oybin po všech kopcích, které okolo něj jsou a v klesání, kde jsem už měl velký hlad nás s tajnou kontrolou (s věnečky) překvapil Olaf. Z toho, že ho vidím jsem měl ohromnou radost. Pak už jsme pokračovali zpátky do Čech přes Hvozd do Dolní Jasné na občerstvovačku na 75. km. Hospodský byl překvapený, že má plnou hospodu lidí, tak byl čas na údržbu, hlavně na pořádný promazání nohou.

Dál jsme pokračovali zase do kopce na Luž, nohy už pomalu začínaly tuhnout a tak už ty seběhli nebyly úplně na pohodu. Z Jiřetína byl strašně nudný úsek po cyklostezce až do Krásný Lípy. V tomhle úseku nás oba přepadla totální krize, ze které jsme se pak těžko dostávali. Po hodině strávené v hospodě jsem byl teprve schopen pokračovat na Vlčí horu a do cíle. Přes prameny Mandavy a po zelené do Valdeku už jsem jel na autopilota a těšil jsem se na horký maliny :) Nakonec si horký maliny dal i Tomáš.

Odkaz na Cykloservis: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=142811

Web závodu: http://jarnim-sluknovskem.webnode.cz/

Výsledky: http://2014.tonerman.cz/js7.html

Pochod za RUMcajzem

V sobotu 29.3. se v Jičíně konal tradiční dálkový Pochod z Rumcajzem, kterého se letos zúčastnilo přes 5500 lidí.

Já jsem se přihlásil na nejdelší 50 km trasu s tím, že si pořádně zatrénuji. S Honzou Gajdošem se domlouváme na ranním vlaku a do Jičína dorážíme před desátou hodinou. Hned za Jičínem jsem poznal, že v dlouhém triku je mi fakt horko a tak jsem až na Klepadla pokračoval na "Tonyho" pěkně bez trika. Po protlačení uspaným náměstím a nalezení naší řady u prezentace jsme nakonec na trasu vyrazili až po desáté hodině. Vyrazili jsme mírným během přes vesnice Kbelnice, Dílce, Železnice a Bradleckou Lhotu, ze které začalo stoupání na první kopec se zříceninou na vrchu Bradlec (542 m.n.m.). Cestou jsme sem tam předběhli nějakou skupinku, protože jsme na dlouhou trasu vyrazili mezi posledními, tak všichni byli už daleko na cestě. Při seběhu od hradu mi Honza ukázal, jak se běhá z kopce a to fakt nikdy nepochopím. Já bych se přerazil a pravděpodobně v plný rychlosti rozsekal o nějaký strom. Dál jsme pokračovali během asi jeden kilometr za osadu Tužín, odkuď začínalo táhlé stoupání ke kopci Kumburk, které jsme jen šli.

Ve stoupání docházíme nějakého chlápka. "Hele, ten chlap vypadá, jako Olaf. Né, Olaf má Inovejty a neposlouchá mp3. Hele, on má Inovejty. Jéé, čau Olafe." Olaf nám sdělil, že na zříceninu hradu na Kumburku to nestíháme, že cca za 25 minut končí kontrola ve vsi 2,5 km před námi. Tak jsme to napálili a byli v ní za 10 minut. Chtěli jsme si tam dát polívku, ale museli jsme se spokojit jen s malým pivkem a dvěma tatrankami. Naházeli jsme to do sebe a pokračovali během k nejvyššímu kopci na trase Tábor, protože do další kontroly bylo 8 km a měli jsme na to necelou hodinu. K rozhledně jsme to vzali zkratkou po sjezdovce a nahoře jsme měli krásnou rezervu 18 minut na 2 km z kopce ke kontrole a hospodě, kde jsme čekali vytouženou polívku. 

Z Tábora jsme to rozjeli tempem pod 4 min/km a spolu s námi se hecli dva kluci v kanadách. V seběhu jsme potkali skupinku s krásnými slečnami, se kterými jsme se poté potkávali až do konce pochodu. Na kontrole v Košově opravdu měli gulášovku, tak jsme tam zakufrovali docela dlouho. Dál cesta pokračovala přes krásný kopec Kozlov, z kterého byl krásný seběh při kterém jsme klesli o 150 metrů na cca půl kilometru. Dál jsme v klidu šli do restauračce u nádraží v Libuni, kde trávil prosluněný den Egon.

Z Libuně už trasa vedla okolo Prachovských skal do Prachova k poslední kontrole. Z Prachova jsme vyrazili během k Jičínu a připojilo se k nám pár lidiček, z kterých dva s námi zvládli běžet až do cíle na Valdštejnovo náměstí v Jičíně. Podali pěkný výkon po 50-ti km pochodu.

Po doběhu jsme se nechali v Jičíně nasměrovat do restaurace a zakončili krásný pochod okolím Jičína výbornými výpečky. Pak už nás čekala jen dlouhá cesta zpátky do Prahy.

Odkaz na mapu: http://mapy.cz/s/9wWq
Odkaz na Garmin: http://connect.garmin.com/jsPlayer/469759943#

Napříč Jizerskými horami

V práci jsem dostal volno, tak jsem ráno vyrazil přes Liberec a Raspenavu do Hejnice, která leží na okraji Jizerských hor. Když jsem vypadl z vlaku, tak na rozcestníku byla červená na dvě strana a ani na jedné Ořešník, tak jsem to vzal směrem ke kopci a po chvíli se přede mnou vyloupl nádherný kostel s klášterem. Neotálel jsem a hned jsem ho šel prolézt.

Z Hejnice cesta vycházela proti proudu říčky Smědá, aby se od ní po chvíli oddělila a začala strmě stoupat do svahu Ořešníku. V půl desáté dopoledne bylo ještě docela chladno, ale díky nachlazení jsem se potil, jak kdybych do toho kopce běžel. Takže během výstupu jsem se neustále oblékal a svlékal podle aktuálního stavu. Asi v půlce stoupání jsem předešel pána, který si to nahoru krosil s berlemi, což moc nechápu (kdo tam někdy byl, tak pochopí).

Z Ořešníku cesta pokračovala k nejvyššímu vodopádu Jizerských hor Velkému Štolpichu (nic moc, spíš taková kaskáda). Na vrcholu vodopádu byl přes něj most, ale zbyl z něj jen ocelový rám. Během toho, kdy jsem z něj fotil jsem měl trochu stažený půlky, ale dalo se to přejít. Ale nedokážu s představit, jak by přes to přecházela rodinka s malými dětmi.

Od rozcestí U Tetřeví Boudy jsem se napojil na Hřebenovku, po které jsem šel asi 2 kilometry než jsem po zelené turistické značce začal klesat do údolí Černého potoka. Když už jsem tu byl, tak jsem chtěl vidět i vodopád na Černém potoce, který se ale nachází v nadmořské výšce cca 600  metrů nad mořem. Vodopád mě nakonec moc nezaujal, ale za "odměnu" jsem si mohl vyšlápnout zpátky na hřeben na Frýdlantské cimbuří, kde jsem si chtěl dát oběd.

Vyhlídka z Frýdlantského cimbuří byla opravdu nádherná. Sedl jsem si vedle vrcholového kříže a pod nohami jsem měl skoro půl kilometru hluboké údolí Černého potoka, říčky Smědé, celý Frýdlantský výběžek a nejvyšší český vrchol Jizerských hor Smrk ( 1 124 m.n.m.). Opravdu nádherné místo na oběd.

Z Frýdlantského cimbuří jsem pokračoval po žluté turistické značce přes Polední kameny, po úpatí Smědavské hory na rozcestí Pavlinova louka, kde jsem se párkrát propadl do potůčků pod rozbředlým sněhem. Po deštích by tento úsek byl průchozí snad jen ve vysokých holínkách. Z Pavlinovo louky už to byl jen kousek z kopce na Smědavu, kde jsem nezaváhal a hned jsem si dal pivko. Na cestě z Pavilnovy louky do Smědavy jsem potkal dva lyžaře na cestě víceméně bez sněhu, jeden je nesl v ruce a druhý jel příkopem...:)

Ze Smědavy jsem měl namířeno po zelené turistické značce přes Mariánskohorské Boudy k Protržené přehradě z roku 1916 na Bílé Desné. Značení bylo jen velmi sporadické a tak jsem přešel odbočku, ale nakonec mě můj orientační nesmysl navedl k přehradě z druhé strany. Úsek ze Smědavy byl víceméně dost nezáživný po široké cestě, místy vyskládané panely a pokryté mokrým sněhem a ledem. V tomto duchu pokračoval i následující úsek, kdy jsem se po žluté turistické značce přemístil na silničku vedoucí ze Smědavy k přehradě Souš. Po této silnici jsem pokračoval až kus pod hráz, kde se cesta ponořila do údolí Černé Desné. Černá Desná má pod přehradou Souš velký spád, který překonává mnoha stupni a vodopády. Údolí je velmi krásné, ale měl jsem čas tak akorát abych stihl vlak z Tanvaldu do Prahy, tak jsem údolím lehce proklusal a pokračoval jsem během i přes obec Desná až do Tanvaldu.
Vlak z Tanvaldu jel skoro 3 hodiny velmi krásnou přírodou, ale kochat jsem se mohl jen první půl hodinu, pak už padla tma.

Mapa: http://mapy.cz/s/9poZ

Brtnické ledopády 2014

S Jardou jsme dorazili do Valdeku na prezentaci asi hodinu před odjezdem autobusů na start do Waltersdorfu. Na start jsme dorazili v 21:30 a po chvilce na vymrznutí jsme vyrazili přes vesnici k hranici s Českou republikou, kde byla první tajná kontrola. Pak už začal první výstup v hlubokém sněhu na vrchol Luź (792 m.n.m.). Trasa pokračovala z Luže na Tolštejn, kde nás po deseti kilometrech čekala první čipová kontrola a kofola. Na všech vrcholcích se do nás opíral velký vítr, který v nárazech dosahoval až 120 km/h. Na nedalekém Ještědu naměřili 170 km/h.

Noční část dál pokračovala přes vrcholky Velký Buk (736 m.n.m.), Klíč (759 m.n.m.), Bouřný (703 m.n.m.) a Pěnkavčí vrch (792 m.n.m.) až na Tolštejn (670 m.n.m.), kde na nás čekala výborná zelňačka. Hned po startu jsem začal volně s vědomím, že minulý víkend byla Lysá hora a v týdnu velký životní mezník ve formě státnic. Ale už po seběhu z Luže mě začalo bolet koleno (průběžně bolelo celý leden) na levé noze, což se zhoršovalo tak, že z Bouřného už jsem pajdal jako invalida a byl jsem rád, že jsem se doplazil na Tolštejn. Tam jsem byl na 100% přesvědčený, že končím. Ale po hodince spánku jsme se ještě s jedním závodníkem hecli, že to zkusíme aspoň do Krásné Lípy, kde začínala denní část.
A vypadalo to, že jsme udělali dobře. S čerstvou silou jsme proletěli přes Jedlovou (774 m.n.m.) a nejhezčí vrchol závodu Malý Stožec (659 m.n.m.) a v 10:00 jsme dorazili na výborný guláš na čipové kontrole v Krásné Lípě. Parťák byl ve vsi ubytovaný, tak se šel do hotelu usušit, že za hodinu a půl budeme pokračovat. Po nějaké době dorazila do restaurace Eliška, se kterou jsem nakonec pokračoval dál, protože parťák nedorazil.

Z Krásné Lípy jsme vyrazili, po chvilkovém zaváhání kudy vyrazit z náměstí, pohodovým tempem směr Kyjov. V Kyjově začínala nejkrásnější část cesty přes Kyjovský hrádek a následně okolo ledopádů do osady Kopec :)

V Kopci se nacházela čipová kontrola, kterou jsme si o dalších 16 kilometrů ještě jednou zopakovali. Kontrola se nacházela v krásné restauraci, kde jsme dali celkem rychlou polívku a za světla vyrazili do údolí Brtnického potoka a říčky Křinice. To nám vyšlo akorát, protože chvilku po kontrole na Hemannseku jsme už museli nasadit čelovky. Dál mi cesta přišla trochu nezáživná, ale to bylo nejspíš tou tmou (nějak mi ta tma leze na mozek) a lehčí krizí v okolí Bílého potoka, kde mi asi 3 kilometry dlouhý úsek přišel skoro nekonečný. V Kopci jsme tentokrát dali regulérní večeří a to penne s bazalkou a horkou čokoládu. To byla slast.

Z Kopce do Brtníků na poslední čipovou kontrolu to šlo velmi rychle a zábavně, protože se mi Eliška smála pro mojí neschopnost zapamatovat si název Brtníků. Pořád jsem tvrdil, že jdeme do Rumburka. V Brtníku alias Rumburku jsme se naposled ohřáli a do mrazu jsme poté vyrazili již ve třech, doplnění o Josefa. Hned ve vsi jsme vyrazili jinam než jsme měli, ale po chvilce jsme se napojili na další dvojici, se kterou jsme vyšli z Brtníka. Cestou na Vlčí horu (580 m.n.m.) jsme se trhli a na vrchol jsme vyšli jak rozjetej vlak. Pak na mě přišla krize, začalo mi být špatně od žaludku a do mírného stoupání k prameni Mandavy jsem jel na autopilota a jen jsem se uhýbal neexistujícím drátům, které jsem před sebou pořád viděl. Krize mě přešla někde okolo kopce Hrazený a už jsem si zase mohl s ostatními povídat. Následovalo nekonečných asi 10 kilometrů do cíle přes poslední kopec Vlčice a bažiny a spousty zákrut, které by dokázali rozbrečet i kámen. V cíli nás přivítal potlesk od slavících rychlíků a my jsme mohli jít v klidu padnout do vymrzlé chatky.

Děkuji Elišce za to že se mnou vydržela neuvěřitelných 15 hodin a že mě vytáhla ze všech krizí. Bez ní bych byl na trati možná ještě teď.

Reportáž od Elišky: http://eithne.pise.cz/360-brtnicke-ledopady-2014.html
Web závodu: http://www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm
Výsledky: http://2014.tonerman.cz/bl7.html
Mapa: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=142403
           http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140820
Na občerstvovacích stanicích jsem strávil cca 5 hodin :)

24 hodin na Lysé hoře

Konečně mám po státnicích a je čas sepsat dojmy z extrémního závodu 24 hodin na Lysé hoře. 

V pátek jsem vyrazil vlakem přes Prahu a Ostravu do Frýdku-Místku, kde na mě už čekal Martin Ryzí. Večer jsme ještě dojeli nakoupit něco k jídlu na závod a na akreditaci do Ostravice. V Ostravici jsme zjistili, že nemůžeme zaplatit 500 Kč zálohu pětistovkou, což bylo docela zábavné. K večeři nám udělala Martinova mamka výborné langoše a pak už jsme se jen chystali na sobotní start závodu.

1. kolo:

V 11.00 byl závod odstartován. Ze startu si toho moc nepamatuji, nemam rád davy, a tak jsem se jen snažil neztratit Martina. Ze začátku se po asfaltu běželo hodně rychle a i následný přechod do prudkého stoupání za Butořankou byl na mě moc rychlý, ale bylo lepší z davu nevypadnout. Při přechodu na cestu vedoucí po vrstevnici jsem se dotáhl za Martina, který mi ve stoupání trochu utekl a pokračovali jsme na Malchor a na Lysou horu. Díky vysokému tempu jsem chlad na vrcholku ani moc nevnímal, pouze jsem přetáhl šátek přes obličej. Hned po pár metrech seběhu jsem sebou flákl na zem, což se ještě párkrát opakovalo, tak jsem natáhl nesmeky a pokračoval dál. Poprvé jsem běžel s nesmeky a asi jsem neměl úplně dobrý výběr, pořád mi padali a shrnovali se na stranu, což mě neskutečně vytáčelo.

2. kolo:

Na Sepetné jsem rychle zamířil do tělocvičny pro banán a zbavit se zamrzlé flašky s vodou. Po pár minutách už jsem volnějším tempem stoupal opět na Lysou. Na Malchoru se do mě dala zima a chtěl jsem si vyndat z batohu větrovku, ale nepodařilo se mi rozepnout zamrzlý zip, tak jsem musel protrpět sjezdovku až na vrchol, kde jsem hned zapadl do domku Horské služby k rozpáleným kamnům, abych rozmrzl. Po patnácti minutách jsem vyrazil dolů, ale pořád mi byla strašná zima. Prsty u rukou mě začali strašně bolet, a tak jsem scházel půlku kopce s rukama zastrčenýma pod větrovku. Bolest přešla asi po půl hodině, a pak jsem v rámci možností sklusal do Sepetné, kde jsem na hodinu a půl zalezl do spacáku a rozmrzal.

3. kolo:

Na třetí kolo jsem na sebe nabalil všechno co jsem měl a za svitu čelovky jsem se znovu vydal do svahů Lysé hory. Na vrchol jsem vystoupal celkem bez problémů, ale následný sestup už pro mě začal být utrpením. Běhat po ledosněhošutrech, aniž bych si zlomil nohu opravdu neumím, tak jsem jen zvolna sklusával dolů.

 4. kolo:
Zase jsem si dal pauzu, teď asi jen 45 minut a vyrazil jsem opět do mrazu. Tempo už jsem měl ale hrozně pomalé a velkou rychlostí mi začala docházet síla a hlavně chuť pokračovat dál v tomhle počasí. Navíc kroužit dokola pořád po té samé trase není zrovna můj šálek kávy. Nakonec jsem se na vrchol vyškrábal za strašné 2 hodiny a po zjištění, že u Horské služby si neodpočinu (bylo zamčeno), jsem začal klesat. Nohy ani hlava už nezvládali, tak jsem jen volně šel, jen občas jsem udělal pár rychlých kroků. Asi po patnácti minutách jsem při jednom pádu zjistil, že mi chybí jeden nesmek a začala teprve pořádná sranda (i když já se moc nebavil). Cesta dolů mi trvala neuvěřitelnou hodinu a půl.

V 11:45 jsem to zabalil, prolil se horkým čajem a pokusil se rozmrznout ve sprše.
Závod jsem přežil, ale vím že na závod typu LH se už nevrátím. Kroužit dokola na jednom okruhu není moc zábava a za 600 Kč startovného bych si představoval větší servis než 2x2 dcl bujónu s nudlemi na 24 hodin závodu. Navíc si myslím, že by se hodila občerstvovačka s čajem i na vrcholu Lysé (minimálně v počasí, které letos panovalo).

A v tuto chvíli, kdy píšu tento článek mám již za sebou i úspěšné státnice a těším se na Brtnické ledopády.

Web závodu: www.lh24.cz

Po hranicích okolo Nových Hradů

Konečně se mi podařilo překecat bráchu, aby se mnou vyrazil na výlet. Za cíl jsme nakonec vybrali cestu po hranici v okolí Nových Hradů. Před devátou ráno, jsme vypadli z vlaku na zastávce Vyšné do mrazivého ale jasného rána a vyrazili jsme k červené turistické značce, která vede po tzv. signálce. Po červené jsme urazili prvních pár kilometrů k hraničnímu přechodu Nové Hrady/Pyhrabruck, od kterého už jsme pokračovali po červenobílých patnících. Cesta nejdříve klesla k Novohradskému potoku a Kamennému rybníku, u kterého se vedle hráze nachází ohromný Hraniční kámen (je to takový valoun asi 8 metrů vysoký).

Po hranici vedla krásná vyšlapaná cesta až na horu Mandlstein (874 m.n.m.), která postupně stoupala a klesala až pod zmiňovaný vrchol, kde následoval až závěrečný trhák k vrcholové vyhlídce z mohutného skalního bloku.

Vrchol a vůbec celý Mandlstein nás oba hodně překvapil. Takový skalní komplex a vyhlídkové molo s volně přístupným dalekohledem na vrcholu jsme nečekali. Po kochačce jsme dali očekávaný oběd a vrátili se kousek po výstupové trase k místu, kde hranice odbočila a pokračovali jsme směrem k pralesu Hojná Voda.

Po pár kilometrech, kdy už to vypadalo, že Vendovi upadnou nohy, jsme se dostali do podmáčeného území okolo prameniště říčky Stropnice. Stropnice pramení pod jihovýchodními svahy Vysoké a odvádí vodu z Hojnovodského pralesa, který je charakteristický stálou hladinou podzemní vody, vystupující nad úroveň terénu. Prales nemá nijak divoký charakter, ale rostou v něm staré mohutné smrky a buky a po zemi se válejí obrovská torza padlých stromů obrostlých choroši. Právě díky vysokému podmáčení se zde uchytí jen velmi odolné rostliny a jejich následný vývoj není vůbec lehký, proto les působí uklizeným dojmem.

Odkazy:

http://connect.garmin.com/activity/429001133

http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=141789